Hokejový zápas

Zpátky na stadion I.

Pravděpodobně jsem taky usnula. Vzbudilo mě cvrnknutí do nosu od kluka, který ležel vedle mě. Párkrát jsem zamrkala. „Vstáváme Růženko, to jsi spala s Jamiem nebo proč tady dospáváš," říkal během toho, co se snažil popravit si polštář a deku, aby se mu leželo dobře. „Jo, spala, ale opravdu jen spala, takže nevím, co zde předvádím," podívala jsem se na hodiny. Byly dvě. „Achjo, jak dlouho jsem spala?" Leo pokrčil rameny. „Hele víš, že takto vypadáš trochu jak Brad Pitt, když měl oholené vlasy?" usmála jsem se a on si bezděky přejel po dohola ostříhané hlavě. „Kéžby..." povzdechl si frustrovaně. „Brad, Leo nebo Johny?" zeptala jsem se. „Depp, je nejvíc sexy a Jack Sparrow byl můj děckej idol."
„Budu dělat, že tu větu je nejvíc sexy, jsem neslyšela," ušklíbla jsem se, „každopádně za mě Brad, dlouho se mi líbil Leo, ale Brad je skvělejší."
„Brad je divnej."
„Ne, Brad je boží."
„Ty jsi vlastně říkala, že teď vypadám jak Brad Pitt, že?"
„Jo."
„V tom případě máš pravdu, Brad je boží," zazubil se a já jsem vyplázla jazyk. „Asi bys měla jít," řekl najednou. „Proč?" zeptala jsem se udiveně. „Hele jsou dvě. Obědvala jsi?" zeptal se zase on. „Ne?" odpověděla jsem. „Ne, a navíc bych si rád... usral a takový podobný věci, takže to bude výhodný pro obě strany," kývl hlavou. „Takže mě nenápadně vyhazuješ?" nadzvedla jsem obočí. „Ne, řekl bych, že ne. Vyhazuju tě totiž dost očividně," usmál se. Protočila jsem očima a koukla jsem se konečně na mobil. Měla jsem čtyři zmeškané hovory od mámy, sakra. Nervózně jsem si poposedla. „Jak myslíš," zahuhlala jsem, zvedla se a rychle odešla, protože mě nenapadlo nic lepšího. „Ne počkej! Mad! Nemyslel jsem to zle, notak! Promiň!" volal za mnou Leo, ale já jsem ho ignorovala, dostala jsem strach, že se mámě něco stalo, že už je pozdě a...

Rychle jsem našla její číslo a klikla na něj. Ozvalo se několik zazvonění a hovor spadl do hlasové schránky. Zatraceně. Zkusila jsem to znovu. „Ahoj mami, omlouvám se, že jsem nebrala telefon, strašně mě to mrzí. Že jsi v pořádku? Mami strašně se o tebe bojím, zavolej mi, prosím!" nahrála jsem vzkaz a rozvzlykala se. Zkusila jsem zavolat tátovi. Místo odpovědi se hovor ukončil a došla mi automatická odpověď: jsem na jednání, až budu moci, zavolám zpět. Panebože! Jak to že není doma s mámou!? Svezla jsem se na zem k nejbližší zdi a třepala se. Zajela jsem si rukama do vlasů.

Chtěla jsem zavolat Jamiemu, protože ten jediný zhruba ví o co jde, ale nebyla jsem si jistá, jestli zrovna nehraje, proto jsem nakonec radši zkusila zavolat Katie. „Čus Mad, co je?" ozval se její zvonivý hlas. „Popros někoho, aby pro mě přijel, prosím," zavěsila jsem. Ještě dlouho jsem jen seděla a plakala, ale když kolem mě prošla první udivená sestřička, zvedla jsem se a donutila se dojít k východu, než mi stihla začít nabízet pomoc.

Roztřeseně jsem se nadechla a s výdechem jsem uviděla přijíždět Klause s autem, které sice nemohlo být jeho, protože přijel autobusem s námi, ale nehodlala jsem zjišťovat, kde ho vzal.
Klaus se na mě zkoumavě podíval a já jsem si co nejrychleji sedla na místo spolujezdce. Klaus byl výborný v tom, že se neptal, pochopil, že nechci mluvit a kdybych chtěla, mluvila bych. To mu stačilo a bez jakýchkoliv řečí vyjel zpět ke stadionu. „Ahoj," zasýpala jsem. Klaus kývl. „Děkuju, žes pro mě přijel," dodala jsem po chvíli ticha a Klaus znovu kývnul. „Jasně, jak je na tom Leo?"
„Chybí mu vlasy, jinak vypadá dobře," odpověděla jsem a tím náš rozhovor skončil. Pokud se tomu dal říkat rozhovor, protože mě nebylo skoro slyšet a Klaus si polovinu vět musel domyslet. Natáhla jsem ruce před sebe, strašně se klepaly. Klepala jsem se po celém těle. Mámě se něco stalo, něco co možná nepůjde vrátit zpátky, ale kdybych zvedla telefon, nemuselo se to stát. Jak na mě dál dopadalo to, co jsem možná způsobila, vytřeštila jsem oči. Zírala jsem před sebe a přerývaně se nadechovala. Pomalu se mi do očí vkrádaly slzy, ale já jsem je nechtěla nechat ztéct, takové stavy jsem už od té doby, co je máma nemocná, párkrát měla. Je to něco jako panický zachvat.

Když auto konečně zastavilo u zimáku a tichým díky jsem rychle vyběhla z auta a snažila se dostat někam pryč od lidí. Nemohla jsem dýchat, potřebovala jsem se pořádně uklidnit a strovnat si, co se stalo. „Hej Mad! Kam jdeš?" zavolala Katherine, která čekala s klukama před stadionem. Otočila jsem se na ni a zjistila, že bude rozumnější jít na zimák, protože by za mnou stejně asi všichni došli a kdyby ne, nebylo by pro mě dobré, kdybych omdlela a kolem mě nikdo nebyl. Se zatajeným dechem, protože jinak to nešlo, jsem k nim došla a snažila se držet slzy, dívala jsem se do země. „Co je?" zeptal se Harry a stoupl si před Katie. „Něco s Leem? Udělal ti něco, volal nám," řekl. Zvedla jsem zrak a zavrtěla hlavou. Harry mě zkusil obejmout. „Ne, prosím, můžete mě nějak všichni nechat? Já, prosím," nevypadali, že by mě chtěli poslechnout. Snažila jsem se je obejít, ale Harry se mě bůhvíproč pořád snažil zastavit a dostat ze mě, co se mi stalo. Nemohla jsem mu to říct a už vůbec ne tady. Zavrtěla jsem hlavou. „Harry, nech mě," připadala jsem si strašně trapně, nevěděla jsem, co mám dělat. Pak jsem se narovnala a zavřela oči. Zkusila jsem se mezi vzlyky uklidnit a když jsem je otevřela, chtěla jsem něco říct, ale zahlédla jsem Jamieho, který byl za prosklenými dveřmi a šel šměrem k nám. Podíval se mi do očí a jednoznačně pochopil, že chci aby mě odtud dostal. Vydechla jsem a znovu se strašně rozvzlykala, nemohla jsem se zase nadechnout. Asi to byla reakce na to, že si mé tělo uvědomilo, že se nemusí snažit, protože může přenést odpovědnost na Jamieho, který mě zachrání. Tentokrát se mi zatočila hlava - málo kyslíku. Cyllian si všiml, že už jenom nebrečím, že už opravdu nejsem v pohodě a snažil se ke mně dostat, ale Jamie byl rychlejší a procpal se přes zbytek svého týmu až ke mně. V podstatě odžduchl Harryho a podepřel mě. Pevně jsem ho z boku objala kolem pasu, abych pomocí něho udržela rovnováhu. „Stojíš?" pošeptal směrem ke mně.
„Jamie, můžeš toho nechat? Můžeš aspoň na chvíli odhodit to svoje zasraný ego a uvědomit si, že Madie není jenom tvoje? Že bych se možná taky rád dozvěděl, co s ní je, že bych jí chtěl pro jednou zase pomoct já, tak jako dřív?" Sevřela jsem oči. Na toto jsem opravdu neměla sílu, už jsem potřebovala ticho a klid a mámu. Hlavně ji. „Tímto jí zatraceně nepomáháš, Jacksone," odvětil Jamie a táhl mě pryč. „Madie?" zeptal se Harry. „Co celá ta doba, před Jamiem?" dokončil načatou otázku. Zavrtěla jsem hlavou. Jamie mě pustil a otočil se na Harryho. „No tak promiň, já jsem zapomněl, že jsme ve školce a Madeline je hračka, kterou si mezi sebou půjčujeme," řekl Jamie tvrdě. Otočila jsem se a co nejrychleji se dostala pryč odsud. „Harry, toto si můžete vyříkat jindy, Jamie má pravdu, podívej se na ni, TY tady rozhodně nejsi ten, kdo by jí pomáhal, ty nejsi její kluk" byl to asi Matyas, kdo se do rozhovoru vložil. „Mad?" unikla Harrymu bezděky ne úplně vyrčená otázka při slovech její kluk, já jsem ale přesně chápala, na co se ptal.

Eh, ten Brad Pitt nahoře                    ->>>jakoby já jsem úplně totální team Brad takže mi musíte prominout a musíte chápat, že nešlo, abych si ho sem někde prostě nenacpala :DD
Btw když už jsme u toho, můžete se podělit i vy: Leo, Brad nebo Johnny?