Hokejový zápas

Zpátky na stadion II.

Nevěděla jsem, kam jít, tak jsem šla do jejich šatny. Sedla jsem si na něčí místo a doufala v to, že sem zrovna teď nikdo nepřijde. První, kdo mě našel byla Kat. „Ahoj Madie, já doopravdy nevím, co se ti stalo, ale omlouvám se," řekla opatrně mezi dveřmi a pak mě zase nechala samotnou. Celou dobu jsem v rukách pevně svírala mobil a čekala na to, až zazvoní. Po asi pěti minutách se dveře otevřely znovu. Byl to Jamie. Zavřela jsem oči. Nevěděla jsem, co od něj chci, jestli aby odešel nebo tu zůstal se mnou. Jako vždy i teď velmi sebevědomě zamknul a sedl si naproti mě. „Hrajeme za dvě hodiny, máš čas na to se vypovídat, jestli ti to pomůže," oznámil mi. Podívala jsem se na něho a poslechla ho. „Nesnáším se za to jak jsem hysterická," to byla věta na úvod, „v nemocnici jsem usnula a pak až jsem se podívala na mobil, jsem měla asi čtyři zmeškané hovory od mámy, nenechala mi ani žádnou hlasovou zprávu ani neposlala sms a když jsem jí zkoušela volat zpátky," zajíkla jsem se, „nezvedá mi to. Co když se jí něco stalo? Táta tam zase není, je na nějakým pitomým jednání a já jsem tady a když se mi snažila dovolat, abych jí pomohla, spala jsem a teď leží někde v nemocnici a umírá, pokud teda," Jamie mě přerušil. „Ty ale nevíš, jestli volala protože se jí něco stalo," namítl. „Třeba si chtěla jenom promluvit," pokrčil rameny a zvedl se ze svého stanoviště. „To by ale nevolala 4x," odpověděla jsem. Jamie si dřepl vedle mě a položil mi ruku na nohu. „Uvolni se, naučila jsi se hodně věcí vidět pro jistotu hned negativně, abys zabránila zklamání, proto se radši zklameš hned v úvodu. Tvoje máma žije a je jí dobře, neboj. Kdyby měla problémy a byla v nemocnici, volali by ti z tama," mrkl na mě. „Uklidni se," zopakoval a dál se na mě díval. „Mluv dál, prosím," poprosila jsem a on se usmál a pokračoval v monologu.

„Asi bych se měla omluvit Leovi... utekla jsem z tama," skočila jsem mu do řeči, ani nevím o čem mluvil. „Jamie, co když i kdyby ne třeba teď, co když umře? Co když umře a já se nebudu moct rozloučit, nebudu u ní a nebudu ji držet za ruku. Co tady budu dělat," zahleděla jsem se do prázna. V mém nitru jsem cítila strašně zvláštní pocit, nebylo to psychické spíš jakoby mě tam opravdu fyzicky bolelo. Jakobych tam měla balón, který se postupně nafukoval a utlačoval ostatní věci kolem dokola. Přerývaně jsem se nadechla. Měla jsem pocit, že už se znovu nenadechnu. Asi nezvládnu úplně popsat jak jsem se cítila, ale byl to ten nejhorší pocit na světě. Chytila jsem Jamieho za paži, abych se ujistila o tom, že je tu opravdu se mnou a živý. Nádech, výdech.

„Víš Jamie, nevím co dělám blbě, ale od té doby, co jsem tě poznala, všechno strašně prožívám, jak se s někým jako jsem já můžeš bavit?" Jamie se naklonil a políbil mě. Já jsem zavřela oči, ale stihlo mi jěstě po tváři stéct pár slz. Jamie mě chytil za tvář a přitáhl si mě. Palcem setřel potůček slz a druhou rukou mě objal kolem pasu. Říkala jsem už, jaké mám štěstí, že o mě má zájem, někdo takový jako on? „Neplač," zašeptal mi do pusy při nádechu a ještě jednou mě políbil. Pak se odtáhl a stále s rukou na mé tváři si opřel moje čelo o svoje. „Buď prosím, potichu," řekl udýchaně. Smutně jsem se usmála a donutila ho pustit moji tvář, protože jsem ho objala. Zabalil mě do své náruče, než začal zvonit mobil. Rychle jsem se podívala na obrazovku a zjistila jsem, že volá máma. Zatajila jsem dech. Nezvládla bych, kdybych to zvedla a uslyšela hlas nějaké doktorky nebo doktora, proto jsem podala mobil Jamiemu. Ten mě chytil za ruku a hovor přijal. „Madie? Zlato?" ozvalo se tak, že jsem to slyšela i já. Jamie se vědoucně usmál a telefon mi vrátil. „Vidíš?" naznačil pusou. „Mami? Proč jsi mi tolikrát volala? Měla jsem strašný strach, myslela jsem že..." vyklopila jsem. „Dobrý, ticho Madie. Já vím poslouchala jsem záznamník. Víš, zase jsem byla trochu mimo a nepamatovala jsem si kam jsi šla, měla jsem o tebe strach, to byly ty tři hovory, omlouvám se," slyšela jsem, jak vydechla. „A ten čtvrtý mami?" Na druhé straně telefonu bylo ticho. „Mami?"
„Zlato nechci ti kazit týden," ozvala se máma. „Mami!"
„Táta mi neodpovídal a potřebovala jsem si s někým promluvit... volali mi z nemocnice. Můj stav se hodně, hodně zhoršil, podle posledních výsledků. Chemoterapie mi určitě nepomůže a akorát se po ní cítím ještě unavenější. Víš radši umřu o měsíc dřív s hustými vlasy a pevnou pokožkou než o měsíc později plešatá a scvrklá jak sušená švestka..." pokusila se o vtip, „domluvila jsem se, že končím s chemoterapiemi a do nemocnice už jezdit nebudu. Jednou týdně, to mi zatím bohatě stačí, přijde sestra a zkontroluje mě. Chci dožít svůj život tady," ukončila to.

Zakryla jsem si pusu rukou. „Bože," vydechla jsem. Jamie mě chytil za ruku. „Mami, je mi to tak líto, nemám hned přijet? Můžu-"
„Ne Mad, dopsala jsem si nějaké věci na nástěnku, takže už tě nebudu tak lekat a chci aby ses chovala, jakobych byla normální zdravá máma a ty mi, jak se vrátíš, představíš toho úžasného kluka, který pravděpodobně teď sedí vedle tebe a všechno slyší a zabil by mě, kdybych tě od něj chtěla dostat sem," zasmála se. Jamie si zkousl ret. „Vlastně dřepí přede mnou," odpověděla jsem s úsměvem. Máma zněla trochu uvolněněji než obvykle. To bylo skvělé. „Skoro jsem se trefila, nechci zdržovat, měj se. Mám tě ráda."
„A mami, kde je vlastně-" nestihla jsem to doříct, máma zavěsila. „-táta," dodala jsem. Položila jsem mobil do klína a koukla se na Jamieho. Snažila jsem se zase nerozbrečet a nezačít dělat stejné scény jako před chvílí. Jamie se neodvažoval ani pípnout. „Jamie? Můžeš mě prostě jenom nějak obejmout?" zeptala jsem se ho. V tu chvíli se rozrazily dveře. „Jo, to jistě může, ale to můžu i já," řekl s úsměvem Dom a vrhl se k nám, aby mě obejmul. Uřímně, lekla jsem se, že slyšel, vlastně slyšeli, protože zbytek se cpal dovnitř hned za ním, úplně všechno, ale nikdo nic na téma máma neřekl, takže jsem vyvodila závěr, že nejspíš neví o ničem a trochu se uvolnila s nechala se objímat.

„No a máme teď právo vědět, co se stalo, nebo nejsme Jamie?" zeptal se Harry. V duchu jsem šílela, ale byla jsem na nějaký argumentování moc mimo, takže jsem mu prostě odpověděla to, co ho zaručeně ještě víc naštve, ale aspoň mi dá pokoj. „Řekla bych, že spíš nejsi Jamie." Jak jsem říkala, uraženě napochodoval na svoje místo a já jsem se zvedla. „Lidi, moc se omlouvám za takovou scénu, jsem strašná kamarádka. Příště zkusím být míň hysterická," usmála jsem se na ně, ale oni žádnou omluvu ani nepotřebovali.
Byla to vůbec ta nejmilejší skupinka kluků, které jsem kdy viděla.