Hovor

1.5K 62 4
                                    

Jamie mě zatáhl do první kavárny, která mu padla do oka. Tím padla do oka mám na mysli to, že už jsme míjeli tak sto kaváren, jenomže žádná nejspíš nebyla dost útulná, tak radši dělal, že je nevidí.
Posadili jsme se k baru a ja jsem si protřela zápěstí. „Co si dáš?" zeptal se a mě nenapadlo nic lepšího než pokrčit rameny. „Dobře, prosím jedno cappuccino a jedno espresso, pak dva tady ty hezký cheesecakey..." dokončil obědnávku Jamie a slečna u pultu (nějaká Maria-Anne) na něj absolutně neflirtovně zamrkala. Říkám absolutně. Sjela jsem ji nasupeným pohledem a změřila si pro jistotu i Jamieho. Proč se mi toto musí stávat se všema klukama, se kterýma někam jdu? Jamie se na slečnu na oplátku usmál a já jsem ho s naprosto kamennou tváří kopla do holeně pod barem. „Jau," sykl. Pozvedla jsem obočí. „Nežárli," zamumlal se smíchem. „Ani by mě to nenapadlo," stáhla jsem rty do tenlé linky a významně se na něj podívala. Strašně sexy, vůbec nepřevoněná a s výstřihem akorát - Maria-Anne se před námi, konkrétně před Jamiem, pořád nenápadně motala, až jsem musela zvednout oči v sloup. Není to fér. Ale další bod pro mě nejspíš má v hlavě piliny. Sladce jsem se usmála. „Víte co? My si asi radši sedneme tam, tam k tomu oknu u té zdi," pokývala jsem hlavou, zvedla se a odtáhla Jamieho na mnou již zmíněné místo. „Takže," řekl, když se opřel o zeď s rukama za hlavou. „Takže?" zopakovala jsem. „Uražená jsi roztomilá," řekl jednoduše. Probodla jsem ho pohledem. „Pokud to, co jsi objednal, bude dobré, odpustím jí i tobě," odpověděla jsem s úsměvem. „Beru," naklonil se a opřel se rukama o stůl. „Kolik je vlastně hodin?" zeptala jsem se, ale odpovědi se mi nedostalo. Jamie jednoduše pokrčil rameny.
      „Dneska spíš u mě, Matyas si určitem pohlídá místo u Katherine a Harryho vystrčím k nim."
     „Proč Harry nemůže spát ve stejném pokoji jako my?" zeptala jsem se se zvednutým obočím. „Protože chrápe," odpověděl, jakoby to bylo jasné. Jasné to bylo, nebo aspoň mělo být. „To je pravda," zašklebila jsem se, „chrápe úplně nehorázně." Obsluhující dívka k nám konečně doplula s kávami a cheesecakem, nenápadně na Jamieho zamrkala, ale ten ji tentokrát ignoroval s ona odplula zase zpět. „Doufám, že mě zveš, nemám u sebe peníze," řekla jsem a vrhla na něj tázavý pohled. „Hm, chtěl jsem být gentleman a těsně před placením říct takovou tu filmovou větu: Já to za tebe zaplatím, vytáhnout peněženku a rychle to zaplatit, než přijdou tvé námitky, ale právě jsi mi to pokazila a budu to muset zaplatit tak či tak," opětoval cynicky pohled. Pokrčila jsem rameny. „Hezký scénář, co studuješ?" zeptala jsem se najednou ja první otázku, která mě napadla. „Můžeš mi vysvětlit, proč na mě pokaždé z ničeho nic, vyvalíš nějakou úplně random otázku?" odpověděl mi otázkou, ale smál se u toho. „Chci být právník," řekl a já jsem kývla.
     Usrkla jsem své kávy. „Myslíš, že bys zde dokázal najít knihovnu?" zeptala jsem se zase. „Jo?" odpovědel nejistě zase on. „Chtěla bych ti ukázat tu knihu Dám ti Slunce, o které jsem už mluvila na té lavičce. Fakt vypadáš úplně jsk ten kluk z ní. Nejlepší na tom je, teď si o sobě nezačni moc myslet jo? Ale nejlepší je, že jsem vždycky snila o tom, že chci potkat toho kluka z té knihy a jaké by to asi bylo, jestli by mě vůbec zaznamenal, nebo by si hledal svoji Jude," usmála jsem se zasněně. „Jude? Netuším, kdo to je, ale jestli já mám být ten kluk z té knihy a mám si hledat nějakou svoji Jude. Jsi to ty," řekl, „a tímto dneska končím s těma přeslazenýma větama nebo dostanu cukrovku," dodal a já jsem se začala smát. Najednou mi začal zvonit mobil. Podívala jsem se na displej. Máma. „Musím to vzít," zašeptala jsem bezděky směrem ke klukovi naproti mně. „Ahoj mami!" usmála jsem se do mobilu. „Ahoj zlatíčko," usmála se do mobilu mamka, šlo slyšet, že je unavená. Malinko mi povadl úsměv na obličeji. „Co se děje? Jsi v pohodě?" snažila jsem se z ní dostat odpověď. „Já jsem v pořádku, je mi... skvěle. Ty jsi ale už dlouho nevolala. Chtěla jsem se zeptat jak se ti daří?"
„Jo, je to tu fajn, právě jsem s Jamiem v kavárně," podívala jsem se na Jamieho, kterému se na tváři, během promíchnutí jeho malé kávy, objevil úsměv. „Aha... Madie! Já jsem se tě vlastně na něco chtěla zeptat a teď jsi mi to připomněla. Včera jak jste byli i s Jamiem v naší kavárně a já jsem tam přišla..." Jamie zvednul hlavu, asi jsem měla mamku moc nahlas a nechápal o čen máma tedm mluví. „Mami ty ale Jamieho neznáš a včera jsem už byla pryč. I právě s Jamiem," řekla jsem a na něj jsem mávls rukou, jakože to vysvětlím později. „Ty jsi trdlo Madie! Jasně že ho znám, to je ten milý kluk, jak mi přinesl tu květinu," trvala na svém. „Mami, milý je, ale žádnou kytku ti nedonesl, pleteš si to s něčím jiným," snažila jsem se jí to vysvětlit. „Nepřesvědčuj mě o něčem, co vím naprosto jistě," řekla varovně. „Promiň mami, ale je tam někde táta?" zeptala jsem se a čekala, až mi ho dá k mobilu. „Tati? Pohlídej ji, už si zase plete realitu s fantazií," řekla jsem pološeptem. „Jo, něco jsem pochytil," odpověděl mi chraplavým hlasem. „Nevymlouvej jí to zlatíčko, já jí to pak vysvětlím," poradil mi. „Mám tě rád, ahoj!" řekl a než jsem mu stihla odpovědět vrátil telefon mamce. „Hmm, takže v kolik přijdeš domů?" zeptala se. „Mami, dneska nepřijdu," nevěděla jsem zase co říct, „jsem na tom hokeji, omlouvám se, ale už musím jít, mám tě ráda, ahoj!" zkusila jsem ukončit hovor a podařilo se mi to. Mamka se se mnou rozloučila a zavěsila.
     Jamie na mě koukal smutnýma očima. Já jsem to nevydržela a sklonila jsem hlavu. „Sem tam už jí trochu jakkdyby vypíná mozek, je to u její nemoci normální, znamená to, že toho je na ni tak strašně moc, že už to ten mozek neunese a přestává fungovat. Není to moc dobré znamení," pokusila jsem se to nějak shrnout a nervózně jsem k Jamiemu zabloudila pohledem. „Lidi umírají, a lítostí nikomu nepomůžu," řekl opatrně větu, která byla tak pravdivá, až mě to zabolelo. „Ale opravdu mě to mrzí, seznámíš mě se svojí mamkou viď?" zeptal se a já jsem několikrát kývla a úlevně vydechla. „Je strašně uklidňující vědomí toho, že o tom můžu před někým,  kdo mě poslouchá, mluvit." Jamie pokrčil rameny. „Dojez to a jdem zpátky," řekl povzbudivě a lžičkou ujedl ještě kus i mého dortu. „Hej!" vykřikla jsem, „kdo ti to sakra dovilil?"

Hele já si myslím, že si zasloužím fakt pochvalu, možná i nějakou cenu. Minulý týden jsem si hezky dopsala tuto kapitoluu a říkám si tyjo tu publikuju, splním to, co jsem slíbila a budu mít čisté svědomí! Jenomže!!!!
Já jsem zapomněla na to tlačítko publikovat, kliknout...
Takže mi tu slíbená kapitola leží už asi týden a čeká na to, až se ji milostivě uráčím publikovat. Tak... tady ji máte <333

Hokejový zápasحيث تعيش القصص. اكتشف الآن