Hokejový zápas

Rozednění

     Probudila jsem se a s leknutím jsem se posadila. Vedle mě ležela Katie a ještě spala, myslím že i slintala, ale nehodlala jsem to dál zjišťovat.  Pořádně jsem s ní zatřepala dokud se neobjevily známky toho, že už je vzhůru. „Řekni mi, že se mi to všechno jen zdálo a opravdu jsem se nechovala jak nějaká třináctka z nějakýho absolutně klišé filmu?" zeptala jsem se s obavami. „Háffifbíhafi?" odpověděla otázkou a já jsem na ni nechápavě zůstala koukat. Pozvedla se na loktech a větu k mé úlevě zopakovala. „Dáš si snídani?" Bože! „Katherine! Jasně že jo ale to nebyla věta, kterou jsem chtěla slyšet," poznamenala jsě vyčítavě. „Jeho helma leží dole v předsíni," řekla a skepticky se na mě podívala. „Jo dobře, to s tou snídaní možná bylo lepší," zakřenila jsem se na ni.

Po snídani jsme sešly dolů, protože Katie za dvě hodiny odjížděla s rodiči pryč a já jsem nervózně přešla k helmě. „Co s tím mám sakra dělat?" zeptala jsem se. „Máš jeho číslo na ruce ne?" Pohlédla jsem na vnitřní stranu svého zápěstí a přikývla. „Noták! Domluv si rande ježdamane a pak mi zavolej a já ti vyberu outfit," mrkla na mě a já jsem protočila očima. „Občas jsi fakt pěkná slepice," řekla jsem, ale Katherine se ušklíbla. „Slepice? To jako fakt? Nic ostřejšího tam nebylo?" Pokrčila jsem rameny. Nerada nadávám a Katie to ještě pořád nepochopila. Vlastně když o tom tak přemýšlím, můj život je neskutečný klišé a toto slovo asi začíná být nějaká moje mantra nebo co. Tvůj život je klišé, Madeline. Chováš se jak v neskutečném klišé filmu, Madeline. To bylo strašné klišé, Madeline. A tak bych mohla pokračovat donekonečna a očividně se těmi větami i dost řídím. „No tak, asi čau," řekla jsem a Katherine přikývla. „Pak napiš," řekla a obejmula mě. „Fandím ti," mrkla na mě a už byla taková ta naspeedovaná Katherine zpět. Vyplázla jsem jazyk a vyšla jsem domů. Domů s cizí helmou v ruce a cizím číslem na ruce.

Když jsem přišla domů, první věc, kterou jsem udělala byla, že jsem se svalila na postel a vzala do ruky mobil. Uložila jsem si Jamieho číslo a hned jsem mu zkusila zavolat. „Ehm ahoj tady Jamie, momentálně asi nemám čas. Zanechte mi vzkaz pak se ozvu," zaznělo z telefonu a hned potom se ozvalo pronikavé píp. „Ahoj Jamie, tady Madeline, není to nic důležitého, ale mám tu tvoji helmu. Nechceš mi poradit co s ní mám dělat?" řekla jsem a odeslala to. Hodila jsem mobil vedle sebe a přikryla si dlaněmi oči. „Zlato? Už jsi doma?" zavolala mamka a slyšela jsem, jak se přibližuje k mému pokoji. Vešla dovnitř a já jsem zvednula hlavu. „Vyvětrej si tu a běž se osprchovat, smrdíš," řekla a nakrčila nos. A toto je prosím pěkně moje maminka. Zakvílela jsem. „Joo jasně," odpověděla jsem a opět jsem si hlavu položila na postel. „Jo a promiň, že jsem nepřišla pozdravit, nevěděla jsem, jestli ještě nespíš," omluvila jsem se. Máma se na mě usmála. „To nic. Táta nakonec přijede už dneska na oběd, takže se dej do kupy a vlastně... Jak hrál?" Pomalu jsem se posadila. „Vyhráli, ale upřímně si už nepamatuju kolik to bylo, myslím, že jsme Harrymu udělali radost," to o Jamiem jsem jí prozatím hodlala zamlčet. „Hmm," řekla mamka, teda pokud se tomu dá říkat, řekla a odešla zpět do kuchyně. Já jsem se zvedla a vydala jsem se na druhou stranu pokoje ke skříni. Tam jsem si vybrala nějaké oblečení. Vrátila jsem se k posteli, abych zkontrolovala, jestli Jamie odpověděl a nic. Ale proč mě to vlastně tak zajímá?! Jen mu chci vrátit helmu. Madeline, vzpamatuj se laskavě! Vynadala jsem si v duchu a musela jsě připustit, že jsem doufala, že celý ten můj monolog proběhl opravdu jenom v duchu. Jinal by máma už asi telefonovala na nějakou kliniku. Hodila jsem mobil naštvaně na postel a došla jsem do koupelny a napustila jsem si vanu. Podívala jsem se do zrcadla, což byla mimochodem osudová chyba a pevně jsem se rozhodla ze sebe udělat člověka. Ano, bude to stát hodně úsilí, ale musíte mi věřit.

Tato kapitola je vcelku nudná a krátká, proto byla taky tak dlouhá pomlka, i když jsem slibovala vydávat kapitoly jednou týdně... Vážně se za to omlouvám, ale bylo to z části způsobené i tím, že jsem nějakou dobu byla mimo WiFi. Slibuju že zítra vydám další✌️.

Á propos budu ráda za hlasy, komenty a samozřejmě i sledování, miluju Vás<333

S láskou stále ještě překvapivě živá Papirovadivka <3