Ztracená

2.9K 84 2
                                    

Ráno mě probudila mamka. Vím, že existuje i horší způsob probuzení než, když na vás mamka zakřičí „budíííííííčeeeeeek!!!!", ale v ten okamžik jsem měla chuť vraždit. „Dělej myško, přijeli pro tebe," řekla máma a stáhla ze mě peřinu. „Cože?! Říkala jsem jim, ať nejezdí, sakra!" Vstala jsem z postele dala mamce pusu na tvář a utíkala se převléct. „Snídani máš na stole!" křikla a já jsem zavolala nesrozumitelné díky. Vlasy jsem si svázala do ledabylého nízkého culíku a přední vlasy jsem od zbytku oddělila látkovým šátkem. Vzala jsem si jogurt a müsli do ruky a utíkala jsem k mamce. „Mám tě moc ráda, přijedu asi trochu později slíbila jsem jednomu spolužákovi, že mu pomůžu s matikou," řekla jsem a usmála se. „Jasně, ale pamatuj, že jsi ještě mladá a ehm,"
„Mamí!" zakvílela jsem, „jdu mu pomáhat s matikou, nic víc!" zaječela jsem, když jsem vybíhala ze dveří. „Zatraceně! Říkala jsem, že jedu autobusem!" zasyčela jsem na Leeho, který se venku opíral o auto, když jsem zabouchla dveře. Ležérně pokrčil rameny a roztáhl ruce. Vběhla jsem mu do náruče a zamumlala jsem pozdrav. „Děkuju, že jste pro mě přijeli, Lee," řekl a podíval se na mě. „Děkuji, že jste pro mě přijeli, Lee," zopakovala jsem a nasedla si do auta. Byla zde jenom Katie a Jasper, když jsem nepočítala Leeho a řidiče, který nás měl do školy zavést. Leeovi rodiče byli dost bohatí, ale to hlavně díky tomu, že jednou vyhráli loterii, ovšem byly to ty nejůžasnější a nejskromnější osoby na světě, ale osobní řidič jim i tak nechyběl. „Dobrý den, pane Cole," pozdravila jsem a řidič se na mě usmál. „Vám také, slečno," řekl a vyjel.

Před školou už na nás čekal Harry, bavil se s jedním klukem z jeho týmu, ale jak nás uviděl, mávl na nás a my jsme k němu došli. „Ahoj?" pozdravil nás ten kluk jakoby se spíš ptal. „Nazdar," řekl Jasper a já s Katie jsme jen kývly hlavou. S Leem si ten kluk plácl. „Ehm to je Cilian, bavil jsem se s ním o tom zítřejšín zápase," oznámil nám Harry a Cilian využil ticha, aby se od nás oddělil. „No, tak já už asi půjdu, čekají tam na mě," řekl při odchodu a ukázal někam neurčitě na hloučky u vchodu. „My bychom taky měli jít, ne?" zeptal se Jasper, chytl mě a Katie kolem ramen a vyrazil s námi dopředu. Lee a Harry nás následovali.

Po škole jsem šla s mým spolužákem Jeremym k jedné blízké knihovně a pár minut jsme počkali na jeho mamku, než odtamtud vyšla a odvezla nás k nim domů. Jeremy mě zavedl do jeho pokoje a zavřel za námi. Rozpačitě jsem se usmála a on si neodpustil kousavou poznámku. „Nějaká stydlivá, co?" ušklíbl se a já jsem do něj žduchnula. „Stydlivé holky jsou prý víc sexy, tak jsem chtěla zkusit, jestli to funguje," odsekla jsem na jeho narážku. Pokrčil rameny a sedl si za stůl. „Hmm, sedni si někam, jsem nervózní z toho, jak tady pořád postáváš, fakt," rozmáchl se rukou po celém pokoji, aby mi naznačil, že si můžu sednout kdekoliv a začal hledat učebnice. Vzala jsem si židličku z rohu pokoje a přisunula jsem si ji blíž k němu. „Co vlastně nechápeš?" zeptala jsem se. „Všechno," řekl bezmocněa a hodil na stůl učebnici. „Jasně, takžee, ukaž mi jak bys vypočítal toto," ukázala jsem na zadání jednoho příkladu a Jeremy začal psát.
Po asi třech hodinách snažení jsem uznala, že z příštího testu by mohl mít dvojku a rozloučila jsem se. Jeremy se mi omlouval, že mě nemůže odvést, protože rodiče odjeli zase do práce, ale mně to nevadilo, aspoň jsem se mohla projít, odmítla jsem i to, že mě doprovodí, i když jediné z čeho jsem měla opravdu obavy bylo najít správnou zastávku, přestože se mi Jeremy fakt usilovně snažil vysvětlit kam mám jít.
Vyšla jsem ze dveří a vydala jsem se směrem, kterým podle mě ležela autobusová stanice. Šla jsem pořád rovně, jak tvrdil Jeremy a pak jsem jednou zahnula doleva, došla jsem na něco, co připomínalo malé náměstí a z tama, jsem už autobusové nádraží jakž takž viděla, takže jsem se k němu s vítězným úsměvem na rtech vydala.
Jakmile jsem ale došla na místo, zjistila jsem, že nejtěžší nebylo, najít autobusák, ale teď v něm najít zastávku, ze ktéré se dostanu domů. Měla jsem tři možnosti: 1) obejít tady všech asi 50 zastávek a doufat, že ta má nebude až ta padesátá 2) jít na informace a zeptat se 3) zeptat se tady nějakého random člověka. Vybrala jsem si tu třetí možnost, protože do té první se mi úplně nechtělo a odmítám mluvit s lidmi na informacích od svých deseti let, kdy tam byla neskutečně protivná paní a skoro jsem se tam rozbrečela. Rozhlédla jsem se teda kolem sebe a zkoušela otipovávat lidi, kteří by mi mohli pomoct. Nakonec jsem se rozhodla pro partičku kluků, kteří se snažili tvářit strašně drsně a sem tam nějaký kouřil z cigarety. Mohli být tak o rok starší než já.
Došla jsem k nim a odkašlala si. „Ehm ehm. Potřebovala bych pomoct," řekla jsem a sladce jsem se usmála. Pár z nich se zasmálo a jeden na mě kývl. „Co to bude?" zeptal se. „Ze které zastávky se dostanu na St. Anthonyho?" položila jsem svůj dotaz a čekala. Ten který se mě předtím ptal nahodil hraný smutný výraz. „A já už jsem doufal, že to bude něco víc, jak bych to řek, intimnějšího..."
„Tak to se tedy hluboce omlouvám," řekla jsem pohrdavě a dál čekala na normální odpověď. Jeden kluk, trochu vyšší než ostatní, si vzal od jiného cigaretu a potáhl. Očividně moc nekouřil, protože se okamžitě zakuckal a cigaretu vrátil, nevypadal však, že by se cítil nějak trapně, prostě jenom pokrčil rameny. „Moc nekouřím," oznámil mi suše a já jsem protočila očima. „Pánové, vaše společnost, mi půjde z vlasů cítit už teď minimálně tři dny, mohl by si aspoň jeden z vás dát tu práci a odpovědět mi?" řekla jsem už trochu nervózně a všechny jsem si je postupně změřila pohledem. Ten, který údajně moc nekouřil si povzdechl. „No a proč se teda ptáš zrovna nás? Když ti cigarety nevoní?" zeptal se a já jsem si ho konečně trochu prohlédla, byl zajímavý, každé jeho oko mělo jinačí barvu a u rtu se mu směrem k bradě táhnula malinkatá jizvička, někoho mi strašně připomínal. „Protože vypadáte dost drsně na to, abyste se nestyděli mluvit s random cizí holkou a na informacích se mi ptát nechce," řekla jsem upřímně a dál čekala na tu zatracenou odpověď. Už už jsem začínala litovat toho, že jsem se zeptala zrovna jich, když mi ten samý kluk konečně odpověděl. „To je dobrej důvod, vidíš odsud zastávku 12?" rozhlédla jsem se, ale ke svojí smůle jsem ji nemohla najít. „Ehm, promiň ale ne," řekla jsem omluvně. On se zasmál a klepl do kluka vedle sebe, aby na sebe upozornil i ostatní, kteří mi jen koukali do mého výstřihu. „Prasata, dost jasně vám naznačila, že se jí hnusíte," zvedla jsem obočí nad tím, že z té skupiny vynechal sám sebe, jakobych ho měla obdivovat. Pohlédl na mě a pochopil na co myslím. Nevinně se zakřenil. „Takže... Já teď doprovodím tohle sluníčko na zastávku a pak půjdu domů, protože se tu s vámi začínám nehorázně nudit," pokrčil rameny a kývl na ně, jeden z nich natáhl ruku dopředu a pan Moc-často-nekouřím si s ním plácnul. „Adios," zavolal a mě chytl kolem pasu. „Můžeme jít," řekl a já jsem se nenápadně vykroutila z jeho sevření. „Copak? Smrdím?" zeptal se se smíchem. Nakrčila jsem nos. „Jo to taky," odsekla jsem a on se jen dál smál.
Zavedl mě až k zastávce a pak se mě zeptal jestli mám propisku. Přikývla jsem a začala ji hledat v batohu. Když jsem ji našla, podala jsem mu ji a stoupla si. Obratně mi chytil zápěstí a otočil ho tou jemnější kůží nahoru. Udiveně jsem se na něho podívala. Rychle tam načmáral několik číslic a pak se na mě usmál. „Kdybys náhodou ještě někdy potřebovala najít správnou zastávku," vysvětlil a já jsem se zadívala na svoje zápěstí. „No, asi děkuju?" zamumlala jsem a vzala jsem si od něj svoji propisku. „Ten autobus je tvůj," ukázal na autobus, který přijížděl. Rychle se sklonil a dal mi pusu na tvář. Zalapala jsem po dechu a od skupinky kluků, kde jsme ještě před chvílí stáli se ozvalo sborové zapískání a ON akorát zvedl ruku a ukázal jim prostředníček. Chtěla jsem mu začít nadávat, ale on se na mě zakřenil. „Tos nečekala co?" zeptal se vítězně. Zamračila jsem se na něj. „Kdo sakra jsi?" řekla jsem místo všech nadávek, které jsem měla na jazyku. Pokrčil rameny. „To bych taky rád věděl," odpověděl mezitím, co já jsem si chystala peníze. Autobus zastavil a já jsem se na něj rozpačitě otočila. „Děkuju za pomoc," poděkovala jsem a usmála jsem se na něj, i když si to vůbec nezasloužil. „Bylo mi potěšením," řekl a vysmekl poklonu. Zamával a vyšel nejspíš směrem k jeho domu. Zůstala jsem na něj koukat a obdivovala jsem jeho samozřejmost. Když nastoupili všichni, kdo byli na zastávce, nastoupila jsem já. Sedla jsem si na sedadlo a pohlédla na své zápěstí. Začala jsem uvažovat o tom, že mu zavolám, abych zkusila, jestli mi dal vážně své číslo a přistihla jsem se při tom, že se na své zápěstí usmívám. Zatřepala jsem hlavou a nasadila si sluchátka. Byl to jen další atogantní kluk, Mady. Pusť ho z hlavy.

Ale zápěstí jsem si neumyla, ani když jsem přijela domů, naopak, dávala jsem si pozor, aby na ta čísla nekapla ani jediná kapka vody.

Tak a tady je další kapitola, upřímně mě dost bavilo ji psát. Ale hlavní důvod proč píšu tady ten závěr je ten, že se Vám chci omluvit za to, že jsem celý minulý týden nepublikovala žádnou jinou kapitolu, i když jsem slíbila jednu kapitolu týdně. Proto tento týden budu publikovat ještě aspoň jednu, abych to vynahradila ;-)

S láskou Vaše Papírová dívka <333

Hokejový zápasKde žijí příběhy. Začni objevovat