Promiň mi to

1.9K 64 2
                                    

     Probudila jsem se a natáhla ruku, abych nahmatala Jamieho. Byla jsem ještě rozespalá a zdálo se mi neskutečně těžké i otevřít oči, ale po chvilce jsem to s mručením dokázala. Posadila jsem se, zamotala se mi hlava.
Pokusila jsem se to zastavit stisknutím kořenu nosu a stisknutím víček.
     Jakmile bolest a nevolnost ustoupila, rozhlédla jsem se okolo. Zrak mi prvně padl na Matyase a Katherine. Lěželi a spali, Katie k němu byla zády, ale on na ní byl namáčknutý a objímal ji. Ona se zase ze všech sil tulila k jeho ruce a no... jeden z nich strašně chrápal. Podívala jsem se ja druhou stranu, abych si prohlédla Jamieho, ale on tam nebyl. Zamrkala jsem a zvedla se. „Jamie?" zašeptala jsem a šla jsem do koupelny, nebyl ani tam. Podívala jsem se do zrcadla. Měla jsem na sobě jeho triko a kalhotky, kraťase ležely někde pod postelí. Rychle jsem si stáhla vlasy do pofidérního drdolu a namalovala si řasenku. Nechala jsem si na sobě jeho tričko, ale skočila jsem si do tašky pro volné jeany a čisté spodní prádlo. Ohrnula jsem si nohavice, nějakým způsobem jsem si dala podprsenku a mobil si strčila do kapsy. Bylo teprve šest. Katie s Matyasem budou za půl hodinky vstávat. V sedm je snídaně a o půl deváté začíná rozcvička. První zápas hrají ale až v jedenáct. Doběhla jsem na konec chodby a odbočila doprava. Lehce jsem našla jeho pokoj a před ním jsem se zastavila. Nejspíš je to totální blbost tam za ním chodit, co jsem mu chtěla vlastně říct? Najednou kolem mě prošeli Jeremy a Harry. „Je tam, je úplně mimo, bylo by fajn, kdybys za ním zašla," řekl Jeremy. „A neber si nic, co řekne osobně, je jak sjetej... my tam nebudem otravovat," doplnil Harry a povzbudivě se na mě usmál. Byli to jeho spolubydlící, ještě s Matyasem a ten byl zase u nás takže tam byl jenom on. Kluci odešli. Nadechla jsem se a zaklepala. „Ty dveře jsou kurva odemčený, Jeremy, pokud zde nic nepotřebuješ vůbec sem nelez!" zakřičel ne zrovna moc ohleduplně. Pomalu jsem otevřela dveře a vkročila do pokoje. Ležel na postel na zádech ruce do vrchu, v loktech zlomené a dlaně propletené na očích. Měl úplně zaťatou čelist. Pořád byl bez trička. Sedla jsem si k němu na postel. „Ahoj," řekla jsem. Chvíli jsem byla potichu a když nic neříkal, chtěla jsem se nadechnout, abych něco řekla, ale on mě zarazil. „Vypadni odsud," zavrčel. Myslela jsem, že se mi bude chtít brečet, ale místo toho jsem se rozesmála. Podívala jsem se na něj nechápavě. „Děláš si ze mě srandu?" zeptala jsem se. „Nerozumněla jsi?" zeptal se výhružně. Zvedla jsem se a chtěla jsem odejít, ale po dvou krocích jsem si to rozmyslela. „Nechápu, co ti je Jamie. Chováš se jak idiot. Jednou gentleman jak z filmu a po druhé jsi jak.... to ani nejde popsat... troska?"
„To jsi vystihla přesně, jsem troska a těd zmiz a vrať mi moje triko," odpověděl. „Jo jasně, a přes celý hotel půjdu v podprsence, ale víš ty co? Mně to je fuk," vyslekla jsem si to tričko a hodila ho po něm. „Víš Jamie? Možná máš nějaký podělaný problém, který si nedokážeš vyřešit, ale mě to je jedno, každý má problémy víš, každý!" Jamie se posadil, ale já jsem pokračovala, „Mně například umírá máma a nikdo kromě mýho táty, který je pořád pryč o tom neví, nemám si s kým o tom promluvit, někdy je mi z toho tak zle, že bych si radši lehla na koleje, ale nedávám to najevo, k ostatním se chovám, jakoby se nic nedělo a koukej nikdo, vůbec nikdo o tom neví, každý něco má, ale to tě neopravňuje k tomu, abys si tady svoje sračky vybíjel na ostatních, běž do prdele," řekla jsem, ale překvapivě jsem u toho nebrečela, až teď mi došlo, co jsem udělala, že ví, že moje máma umírá a ulevilo se mi, což jsem nečekala. Otočila jsem se a chtěla jsem odejít, ale Jamie mě zastavil. „Mám něco jako bipolární poruchu," řekl Jamie potichu. Zarazila jsem se. „Panebože," vydechla jsem. Otočila jsem se na něj a prohlédla jsem si ho, ani jsem nepostřehla, že se postavil. „Panebože, promiň, je mi to moc líto, já jsem nechtěla," rozbrečela jsem se a udělala pár kroků k němu, ale zastavila jsem se, nezasloužila jsem si za ním jít. „Je mi to tak líto, nechtěla jsem ti ublížit, promiň," vzlykala jsem. Jamie zatnul ruce v pěst, obě, měla jsem pocit, že i jeho stisk čelistí ještě zesílil. Dvěma kroky ke mně došel a křečovitě mě obejmul. Brečela jsem mu do náruče, sice měl vrchní část těla pořád nahou, ale teď jsem to nijak neřešila. „Promiň, já- já nedošlo mi to a nechtěla jsem ti ublížit, promiň, že jsem na tebe tak vyjela," zkoušela jsem to pořád znovu. Jamie se postupně trochu uvolňoval a nakonec si opřel hlavu o temeno mé. „To je dobrý, kašli na to, zas tak blbý to není nemám bipolární poruchu, trpím jen něčím podobným."
     Ještě chvíli jsem tam jen stála a brečela mezitím, co on mě objímal, ale pak jsem si uvolnila z jeho sevření ruce a taky ho obejmula, pevně jsem ho stiskla a pak pustila. Odstoupila jsem od něj a sedla si na postel. On si na ní zase lehl, tak jak předtím. „To s tvojí mámou je mi líto, předpokládám, že o tom nikde nemám mluvit."
„Hmm," odpověděla jsem, „Jamie? Co máš tedy za nemoc?" Zasmál se „Nevím, u psychiatra jsem byl jednou, rodinu mám v pořádku, všechno mám vlastně v pořádku, ale jak jsem přišel do puberty, prostě mi ruplo v bedně. Psychiatr mi řekl, že pro mě není dobrý hokej, protože to může být způsobeno tím, jakmile řekl tuto větu, okamžitě jsem se zvedl a odešel a víckrát už nepřišel. Není to tak hrozné jak bipolární porucha, ale srovnatelné, to mi řekl ještě i ten psychiatr, nebo psycholog nebo kdo to byl. Prostě mývám nějaké stavy, jednou za čas mi připadá, že je život dobrý, že stojí za to tady být a snažit se žít, mám chuť snažit se, aby tady po mně něco zbylo, ale pak přijdou temný chvilky, kdy mi na ničem nezáleží, připadá mi, že všechno co dělám, dělám blbě a že jednou umřou všichni, tak proč se o něco snažit, někdy začnu víc kouřit, abych se přiblížil ke smrti. Protože i přes to všechno na sebevraždu nemám koule... Rozdíl od bipolární poruchy je, že to někdy dokážu kontrolovat, dokážu se sebrat a vstát z postele, i když mi připadá, že nemůžu dýchat. Madeline, já jsě v podstatě magor..." zavřel oči. „Promiň, že jsem odešel, ještě nikdy se mi  neusínalo, nespalo a neprobouzelo tak dobře, jenomže když jsem vedle tebe pak ležel, začal jsem přemýšlet o tom, že tě stejně zase zklamu a udělalo se mi zle, najednou mi vadilo, že ležíš na stejný posteli jako já a musel jsem se zvednout a odejít, chtěl jsem se dát do zápasu do kupy. Děkuju, že jsi mis. Tím pomohla," dovyprávěl a já jsem pořád pofňukovala. Nahmatal moji ruku a stiskl ji. Druhou jsem si otřela slzy. „Asi bych měla jít," začala jsem se zvedat. „Zůstaň tady," řekl a stáhl mě na sebe. Jak ležel na zádech, lehla jsem si mu na hruď a obejmula ho. „Už mi to nedělej prosím, vždycky mi to řekni, řekni mi co se děje a já na to budu brát ohled," zašeptala jsem. Usmál se mi do ďůlku mezi ramenem a krkem. Zrovna v tu chvíli, i když jsem na něj neviděla, byl strašně roztomilý. „Mimochodem, už jsem ti říkal, jak skvělou máš postavu?" až teď jsem si uvědomila, že ležíme tělo na tělo v podstatě nazí. Chtěla jsem se zvednout a obléct si zpátky to jeho triko, protože teď když ze mě vyprchal ten adrenalin, jsem už tak odvážná nebyla, jenomže mě nechtěl pustit. „Nechci ti do toho mluvit, ale podle mě už bude za pár minut začínat snídaně," zamumlala jsem mu do ramene, ale nechtělo se mi zvedat o nic víc než mu. „Děkuju," řekl vážně a posadil se se mnou na klíně. Drdol se mi úplně rozpadl a gumička byla nělde ztracená, sedla jsem si na něj obkročmo, abych to měla pohodlnější, protože jsem tam byla nějáká zkroucená.
      Pevně jsem ho obejmula a on zabořil obličej do mých vlasů. „Zůstaň se mnou," zašeptal a já jsem měla pocit, že se i rozbrečel. Pevně jsem ho držela a mírně jsem s ním houpala. Oba jsme věděli, že tím nemyslel, abych s ním zůstala jen teď, ale pořád. Už mi dávalo smysl to, proč mi přišel od začátku tak jiný, proč jsem si s ním hned rozumněla víc, než s kýmkoliv jiným a nemusela jsem ani mluvit. Už jsem chápala, proč dokázal tak projevovat svoje emoce, protože on jiný byl, měl psychickou vadu, která ho nejspíš nikdy nenechá si odpočinout, ale díky tomu byl ještě dokonalejší než ostatní a já jsem mu chtěla porozumnět ještě víc.
     Seděli jsme takto dál ještě pár minut, on vzlykal do mých vlasů, a já jsem ho držela, jednou rukou ve vlasech a jednou na zádech a houpali jsme se. „Děkuju," řekl a sesunul mě ze sebe, zvedl se, navlékl si nějaké triko z tašky a zmizel v koupelně. Já jsem se natáhla pro triko, které jsem po něm hodila a oblékla si ho zpět. Čekala jsem u dveří. Jakmile vyšel z koupelny usmál se na mě, už zas vypadal normálně, jak to udělal nevím, ale chtěla bych to taky umět, natáhl se po mojí ruce a pevně ji stiskl, tak jsme šli směrem do jídelny.   
      „Prosím drž mě, nebo mi nic nebude bránit v tom, abych všechny poslal do prdele," zabručel směrem ke mně a já jsem ho táhla ke stolu, kde už seděli i ostatní.

Nahoře jedna z mých nejoblíbenějších písniček ;))

Hokejový zápasKde žijí příběhy. Začni objevovat