Usmíření?

2K 62 0
                                    

„...Prostě jedu."
     Leeho můj proslov donutil přestat vraždit Harryho pohledem a Harry se zas přestal věnovat ignorování Leea a zmateně se podíval prvně na mě a pak zkoumavě na Leea. I Jasper vypadal, jakoby chtěl spolknout velrybu. „Jaspere zavři hubu, nebo ti tam vletí moucha," zamumlal Lee, ale šlo mu rozumnět a Jasper se vzpamatoval. „Ehm no Madie, to jsi možná trochu přepískla," usmál se na mě lítostivě Jasper, ale Haryy se mě naštěstí zastal. „Náhodou? Měla pravdu, proč by někdo měl rozhodovat za ni?" řekl a vrhl zabijácký pohled na Leeho. Lee pokrčil rameny. „Dobře, možná to bylo mírně trapné... Jaspere, ale za to jsem řekla vše, co jsem říct chtěla," dobře, možná ne úplně vše, ale myslím si, že to stačilo. Lee vzdychl. „Dobře, vzdávám se. Jenom jsem o vás měl strach," řekl na svoji obhajobu. „A proč bys o nás měl mít sakra, zatraceně strach?!" Dalo se říct, že jsem to prakticky zaječela a Harry se zašklebil. „Madieee, klid, prosím, vždyť se omlouvá," zkusil to Jasper. „Jo jasně, omlouvá se a přitom se zrovna obhajuje. Sakra Lee, je mi 16, nepotřebuju osobního strážce," vytkla jsem mu už o něco klidněji a založila si ruce na prsou. Zvedla jsem bradu nahoru a čekala, co z něj vyleze. „Ku*va... Madie já jsem to tak nemyslel, počkej, nech mě domluvit. Z ničeho nic jsi se prostě začala bavit s cizím klukem, kterého vůbec neznáš a najednou s několika takovými dalšími chceš jet, já nevím asi na týden pryč. Co když to jsou nějací úchylové?" Lee to zkoušel pořád, ale mě už to přestávalo bavit. Zrovna když jsem se nadechovala, že ho seřvu, zarazil mě Harryho hlas. Jasper vypadal, že je mu situace velmi nepříjemná a mě jej bylo líto, řekla jsem si, že to zkusím nějak ukončit. „Lee, připadám ti já jako úchyl? Jsi debil. Moji spoluhráči nejsou takový hovada jako ty, aby něco zkoušeli na holku, která o ně nejeví absolutně žádný zájem. Jamie to řekl přesně, jseš do ní zabouchnutej jako prase a nevidíš, že ona se ti snaží jenom neublížit, protože tě má ráda. Jenomže mít někoho rád a milovat někoho je něco úplně jinýho, vzpamatuj se." Zůstala jsem na Harryho koukat, on se na mě omluvně obrátil. Leemu ztvrdl pohled. „Já ji nemiluju," řekl a mě to nevím proč, zamrzelo. „A Harry ty se běž bodnout, jsi úplně stejný kret*n jako ti tvoji nagelovaní spoluhráči!" řekl naštvaně Lee „a Madeline ty běž taky někam, snažil jsem se ti akorát pomoct," řekl. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. „Jdi doprdele Lee," řekl Harry a vyšel ze dveří, práskl s nimi a já jsem se modlila, aby naši už byli pryč. Měli jet nakoupit. To bylo jediné, na co jsem dokázala myslet. Hlavně ať jsou naši pryč. Bylo to, jakoby se můj mozek ostatní informace rozhodl ignorovat, až o pár sekund později to na mě celé dolehlo. Koukla jsem se škaredě na Leeho a vyběhla jsem z místnosti za Harrym.
     Měla jsem pravdu, naši už odjeli. „Harry!" zavolala jsem, když jsem viděla, jak se zavírají vchodové dveře. Běžela jsme za ním pořád dál. Vyběhla jsem ze dveří a slyšela jak se za mnou zabouchly, sakra nemám klíčky. „Harry!" zavolala jsem ještě jednou na vzdalující se záda. Jako, nebudete mi to věřit, ale dohonit naštvaného hokejistu s minutovým náskokem dá vážně zabrat. Naštěstí se Harry zastavil. „Co je Madeline, neslyšela jsi? Jsem kretén, radši se se mnou nebav, už teď na tebe byl hnusnej, kvůli ničemu," řekl unaveně a frustrovaně si prohrábnul vlasy. Doběhla jsem k němu a zastavila jsem se pár kroků od něj. „Naštval mě," řekla jsem, odhodlaná ignorovat jeho slova a nerozbrečet se. „Já vím," řekl Harry už trochu konejšivějším hlasem. „Já," zakoktala jsem se, „Já... je mi to moc líto. Já jsem se s ním nechtěla hádat, je mi to fakt líto, moc! Kvůli mě jste se pohádali i vy dva! Já vás mám ráda, fakt moc. Harry... já nevím co mám teď dělat," ani jsem si neuvědomila, kdy jsem začala brečet, prostě jsem to ze sebe vysypala a zůstala jsem bezvládně stát. Omotala jsem si ruce kolem těla. Harry ke mně rychle přišel a obejmul mě. Pevně mě stiskl k sobě a držel mě. Po chvíli mi položil bradu na hlavu. Znovu jsem se rozbrečela a on mě znovu stiskl. „No ták, to bude dobrý, neplač," mumlal a mě jeho hlas uklidňoval. „Vezmete nás s sebou, žejo?" zeptala jsem se a pořádně jsem se o něj opřela. „Jestli mě dřív Lee nezabije, tak vás berem s sebou," ujistil mě. „Dal bych ti i pusu, ale nechci riskovat tvůj sopel na obličeji, stačí mi na triku," poznamenal po chvíli. Vydechla jsem smích. Mírně jsem ho žduchla a popotáhla jsem. „Jsi blbej, můj sopel nikde nemáš, neboj," řekla jsem a už jsem se od něj odtáhla. „Děkuji Harry," řekla jsem. A podívala se na něj. Podal mi kapesník a zakřenil se. „Dáš mi pokoj?!" vysmrkala jsem se se smíchem. „Běž to s nimi urovnat, teď vypadáš tak zmučeně, že si nedovolí ti nic říct," řekl místo odpovědi. Přikývla jsem. „Ještě jednou děkuju, tentokrát za kapesník," rozpřáhla jsem ruce, aby mě šel ještě jednou obejmout. Šel.
    Krátce mě obejmul a otočil se k odchodu.
     Vyšla jsem zpátky domů.
                              ......
Vstoupila jsem do pokoje. „Tys brečela Madie?" zeptal se Lee jakoby nic. Čekali tam na mě. „Co ti udělal?" zeptal se a přišel ke mně. Chtěl mi odhrnout pramen vlasů z obličeje, ale zabránila jsem mu v tom. „Běž někam Lee," řekla jsem otráveně a aniž jsem se na něj podívala, sedla jsem si vedle Jaspera na postel. „Dobře. Omlouvám se. Za všechno. Za všechno co jsem řekl, udělal... Prostě za všechno," vykoktal. Podívala jsem se na něj, neměla jsem náladu se usmiřovat. Během cesty domů jsem si to rozmyslela. „Nemám na to teď náladu, Lee. Běž pryč," řekla jsem suše. Lee se na mě nechápavě podíval. „Řekla jsem, běž pryč," zopakovala jsem větu unaveně. „Běz-pryč," ještě jednou a Lee konečně odešel. Taky za sebou bouchnul dveřmi, nejspíš v naději, že za ním poběžím jak za Harrym. To se pletl. Otočila jsem se na Jaspera. „Promiň, je mi to fakt líto. Doopravdy. Ale já bych to teď už nezvládla, složila bych se tu, znovu," koukal na mě se smutným úsměvem. „To nic Madeline," řekl a zvedl se. „No nic, asi taky půjdu," poznamenal. „Ne!" skoro jsem to zaječela, „Prosím ne!" Jasper se na mě udiveně koukl a pak se začal smát. „Vypadáš jak psychopat, bez urážky, ale kdybych se nebál, že se mi pověsíš na záda a budeš dokola kopat nohama, fakt bych odešel," řekl a pořád se smál. Zašklebila jsem se na něj. „Pomůžeš mi tady uklidit ten bordel," řekla jsem a Jasper se smát přestal.
:DDD

Hokejový zápasWhere stories live. Discover now