Party?

1.4K 47 17
                                    

Až teprve u auta nám došlo, že se do něj opravdu nevlezeme. Zhruba pět minut jsme okolo něj němě stáli a koukali na pět míst, na které se mělo vlézt osm lidí. Moment osm? Chvilku jsem strávila počítáním toho kolik nás vlastně je, ale nakonec jsem se stejně s osmičkou spokojila. „Tak dáme holky do kufru? Jsou nejmenší?" navrhl Matyas. „Madeline sedí u mě nebo na mně," řekl nekompromisně znějícím hlasem Jamie a další část mého těla se zase rozpustila. „A stejně je ještě jeden kluk navíc a už vidím jak někdo z nás sedí někomu jinému na klíně," ozval se Harry, Matyas kývl na souhlas a pokrčil rameny. Musel uznat, že má Harry pravdu. „Fair point."
„A já v kufru rozhodně nejedu," přidala si Katherine, aby se nezapomnělo na její přítomnost. „Fajn," ujala jsem se situace, „Tady ten sedák spolujezdce se posune co nejvíc dopředu, ale aby se tam Leovi sedělo i tak dobře. Dom bude řídit. Za sedadlo řidiče si sedne Jamie se mnou na klíně, vedle něj si sedne Cyllian, tomu půjde na klín Katherine," se škádlivým úsměvem jsem se podívala do Cyllianova naprosto klidného obličeje. „Vedle nich si sedne Harry nebo Matyas a jeden z nich půjde tomu druhému pod nohy, za Leovo sedadlo... Může být?" zeptala jsem se nervózně po krátké odmlce. „Matyas sedí mezi nohama!" vykřikl Harry a běžel si zabrat svoje místo u okna jako malý kluk. Matyas protočil očima, ale nekomentoval to. Leo se kousek ode mě opíral o berle a usmíval se na nás.

Před stadionem na nás čekal celý tým, teda samozřejmě, že čekali na Lea, ale já jsem v tom autě taky jela. Vystoupila jsem a postavili jsme se k hloučku kluků. Jamie si stoupl vedle mě a jemně mi vložil ruku do zadní kapsy u kalhot, automaticky jsem mu lehce položila ruku kolem pasu. Sama sebe jsem udivila tím, že jsem sebou ani netrhla, protože haló, který kluk mi do tohoto týdne šahal jenom tak na zadek. Zasmála jsem se sama sobě. „Čemu se směješ?" zeptal se Jamie. Odpověděla jsem s růžovými tvářemi. „Ničemu." Naklonil se ke mně a políbil mě na temeno hlavy. Usmála jsem se a pozorovala Lea, jak se snaží dostat z auta ven. „Co tu stojíte jak buzeranti," zasmál se a Katherine se nesouhlasně zamračila. „Máš něco proti gayům?" zeptala se a bylo vidět, že cokoliv než jednoznačné ne ne nepovažuje za správnou odpověď. Leo se zakřenil. „Samozřejmě že ne, lásko." Katherine pokývala hlavou a pár dlouhými kroky k němu došla a podala mu berle, aby zkrátila tady tu trapnou chvíli. Ve stejném okamžiku sem přiklusal Klaus a začal něco šeptat klukovi, kterého jsem nemohla za žádnou cenu pojmenovat. Promiň kluku. Jakmile byl se svým vzkazem hotov, narovnal se a spokojeně se usmál. „Nazdar Leo," zavolal, aby na sebe upoutal chlapcovu pozornost. Já jsem se mezitím nenápadně naklonila ještě blíž k Jamiemu. „Kdo je ten kluk?" kývla jsem hlavou směrem ke mně neznámé osobě. „Proč, líbí se ti?" zeptal se škádlivě. „Ano moc," odsekla jsem. Jamie do mě šťouchl. „Nebuď tak urážlivá, jmenuje se Jeremy a klidně ti můžu zrovna i říct, co se hezkého dozvěděl..." mrkl na mě se šarmantním úsměvem. Zvědavě jsem zvedla obočí. „Je to pokaždý stejný a pokaždý si všichni myslí, že nám udělali strašné překvapení. Všichni trenéři svých týmů tady prostě zařídili na dnešní večer něco jako afterparty, chápeš?" pousmál se. „A proč se Klaus tvářil jakoby prozradil kdo zabil Kennedyho?" nechápala jsem. Jamie ale jenom pokrčil rameny.

......

„Mám si udělat linky nebo ne?" zeptala se mně Katherine na pokoji. Já už jsem asi pět minut seděla nachystaná k odchodu. Unaveně jsem si povzdechla. Stejně bude tma a nikdo tě nevidí," zaúpěla jsem. „To znamená?" stála si na svém. „Že si je nemáš brat bože!" Měla jsem na sobě černé konversky (pardon za to jak je to slovo napsané ale já to odmítám psát jinak :D), tmavé zvonové kalhoty s vysokým pasem, tílko a rozepnutou starou košili, co se týče líčení - dala jsem si jen řasenku a vlasy jsem si párkrát pročesala, ale nakonec jsem je stejně stáhla do radoby drdolu. Neviděla jsem jediný důvod proč bych měla přípravou strávit víc jak jsem strávila se svým outfitem, což bylo celkem ve výsledku asi deset minut. „Katherine už se chystáš dvacet pět minut!" zavolala jsem na ní ve chvíli, kdy se otevřely dveře. Přišel k nám Matyas. Stoupl si naproti otevřené koupelně a prvně přejel pohledem mě a pak důkladně i ji. „Sluší vám to, jdete?" zeptal se. „Kéžby," zamumlala jsem k rudnoucí Katherine. „Dobře jdeme," protočila očima, ještě jednou se zkontrolovala a vyrazila svižným krokem před námi.

Hokejový zápasKde žijí příběhy. Začni objevovat