Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Prolog
JE TO AŽ NESKUTEČNĚ BEŽNÁ CHYBA. Lidé si myslí, že je spisovatelova fantazie neustále zapnutá, že mu bez přestávky poskytuje nekonečnou zásobu příhod a historek, že si vymýšlí příběhy lusknutím prstů. Ale pravdou je naprostý opak. Prací spisovatele je především všímat si a domýšlet. Leckdy stačí pozorně sledovat dění okolo a ono už dřív či později nabídne zajímavý příběh úplně samo od sebe...
Před několika lety, když jsem trpěla spisovatelskou horečkou, jsem se rozhodla strávit měsíc v poklidném městě Lakewood na severovýchodě Spojených států. Zamluvila jsem si jeden z lacinějších domků na Allen Street - malebné, oblíbené a velmi odstrčené ulici. Lidí tam bydlelo jen pár a brzy jsme se poznávali, jelikož jsme byli jedinými živými dušemi v celém bloku. Přesto nevěřím, že by se někdo zmohl na víc, než bylo zdvořilé pokynutí hlavou, zatímco jsme se míjeli cestou na náměstí nebo do obchodu. Byli jsme velice zdrženliví lidé a bez výjimek samotáři.
Výsledkem tohoto ticha jsem začala navštěvovat malý bar na rohu ulice, kde pracoval velmi milý a na svou pozici možná až příliš galantní mladík. Brzy jsme spolu zapředli první debatu a já s ním navázala jakési odtažité a formální přátelství. Jmenoval se Terry.
Ke konci svého pobytu jsem trávila jeden osamělý večer v Terryho baru a nad sklenicí oblíbeného koktejlu jsem přemítala o dalším článku, který bych mohla napsat. Byl zrovna nádherný večer a z venku se linul příjemný zlatavý přísvit, přestože tam ještě občas panovaly poslední záchvěvy zimního počasí.
Zrovna tehdy jsem si všimla neznámé osoby, která důstojně vešla do baru a rozhlédla se kolem. Ta tajuplná žena si okamžitě získala moji pozornost. Nejen, že jsem ji v této lidmi zapomenuté ulici ještě nikdy neviděla, ale vznášela se kolem ní ta dobře známá atmosféra tajemství, které mám vždy chuť přijít na kloub.
Zavřela za sebou dveře a nepatrně svěsila ramena. Pomalou, ale jistou chůzí se pustila k baru a já si všimla, že se opírá o hůl z tmavého dřeva. Byla to vysoká postarší paní, výjimečně hezky oblečená a s neobyčejně živým a inteligentním obličejem, který čas od času zahalil nádech smutku. Vlasy měla vysoko vyčesané a silně prokvetlé stříbrem, ale díky občasným barevnějším skvrnám bylo možné odhalit, že se kdysi pyšnila hustými, medově zlatými kadeřemi. Vypadala přepracovaně, ale vyrovnaně. Stejně jako my ostatní byla sama, ale také musím říci, že byla první, kdo byl skutečně a hluboce opuštěný.
Mé myšlenky se leknutím přerušily, když pohlédla mým směrem – dost možná vycítila, že je pozorována. Zdálo se mi, že mi nepatrně kývla na pozdrav, ale byla jsem jejím zjevem tolik uhranutá, že si nemohu být jistá.
