Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
IX. První krev
PHILIP SE ŘÍTIL POTEMNĚLOU LESNÍ CESTOU A NÁMAHOU PRUDCE ODDYCHOVAL. Na sobě měl jen svůj oblíbený kabát se zlatými knoflíky – chabá ochrana proti náhlému podzimnímu lijáku. Nepohodlné společenské boty mu překážely v běhu, přesto ho nenapadlo je odkopnout.
Pomalu se dostával z prvotního ochromujícího šoku a s úzkostí si začal uvědomovat, jaký je blázen, když se vydal právě sem. Mnohem blíž byla přece policejní stanice. Tam by už byl dávno a bez rizika dorazil.
Mokrá a hrbolatá cesta najednou dostala mnohem pevnější obrysy. Nejasné siluety stromů hustě obtěžkané listím, po kterém stékala voda, se rozrůstaly do prostoru a kynuly mu svými větvemi.
Zezadu se blížilo auto. Philip se přikrčil na kraji cesty: instinktivně cítil, že musí za každou cenu zůstat ukrytý.
Kužely předních světel se zastavily na jeho postavě. Auto se vyřítilo dopředu a se skřípěním zarazilo jen několik centimetrů od jeho nohou. Někdo otevřel dveře.
Dal se znovu do běhu a třesoucími se prsty se snažil v kapce nahmatat cokoli, co by mu pomohlo v sebeobraně.
Maják stojící na skalnatém výběžku pevniny lákal lodě do zdejšího přístavu a Philip dostal spásný nápad, že pokud se dostane k molu, bude moci přivolat pomoc.
Bludný svit měsíce stříbřil nekonečnou hladinu jezera, v docích se pohupovaly čluny a plachetnice a všude byl klid. Zdálo se mu, že zdejší temnota je hustší, než obyčejná tma a vzdálené kopce tvořily jakousi temnou hradbu nad rozlehlou vodní plochou.
Rozběhl se po kluzkém molu směrem ke své jachtě v přesvědčení, že se tak zachrání. Snažil se zadržet vzlyky. Zvuk rychle dopadajících kroků se k němu blížil.
Ne, ne... Sotva oslavil dvaatřicáté narozeniny a musí pomoct v pátrání po Lindě. Teď nesmí zemřít! Vzmohl se ještě na rychlejší vzdor, a tím si získal dalších padesát metrů, než si něčí ruce našly jeho hrdlo.
//
Člověk v policejních složkách znám jako Pachatel se sebou byl velmi spokojený. Přesně věděl, co po sobě chtěl zanechat v loděnici. Zkázu. A byl úspěšný.
Složitě se proplétal mezi karavany a obezřetně našlapoval ve snaze předejít nežádoucí pozornosti. Tyčil se tu do výše obrovský komín, temný a hrozivý pozůstatek jakési opuštěné továrny. Ulici panovala černočerná tma, kterou protínalo jasně žluté světlo pouličního osvětlení. To dopadalo na zem, kde se lesklo v mokrém asfaltu. A jediná postava přebíhala mezi ostrůvky jasného světla a tajuplné temnoty.
