POET | yoonmin, tr

ten

Zápis č.10

12. ledna, 9:11

Vážně budu mít mentální zhroucení
Sleduj mě.

Ale jakože, je to mentální zhroucení... dobrým způsobem. Dává to smysl? Ano, samozřejmě, že ano. Můžu přestat existovat?

Okej, ale vážně, dám ti 5 sekund, abys uhádl, proč budu mít mentální zhroucení radostí.

Pět,

Čtyři,

Tři,

Dva,

Jedna.

Okej, čas vypršel.

A budu předpokládat, že jsi to uhádl správně, a řekl Yoongi. Ano, Min Yoongi je opět důvodem, proč moje mentální stabilita kolísá. Žádné překvapení. On je vážně anděl, zachraň mě.

Takže, dovol mi to vysvětlit.

Včera při obědě si sedl ke mně. Mně. Ze všech lidí. Mohl si sednout ke svým kamarádům, ale ne. Sedl si ke mně. To celé dobrovolně. Dobrovolně si sedl ke mně a vedl se mnou opravdovou konverzaci. Šok?

Neměj starosti, dám ti to v detailech. Vždycky dám.

Jenže předtím, než to udělám, omluv moje mizerný psaní, prosím. Jen chci, aby kdokoli, kdo tohle bude číst, věděl, co se stalo, přesně.

Teď, než půjdu ke svému na hovno psaní, tady máš:

-

Měl jsem hlavu dole a sledoval svoje prsty v klíně, když jsem zaslechl přicházející kroky. Nechtěl jsem vzhlédnout. Vůbec. Pro všechno, co jsem věděl, mohl to být někdo, kdo ke mně přišel, aby mi řekl, jak velký loser jsem. To víš, obvyklé středoškolské klišé situace.

Ale něco mi řeklo, abych vzhlédl; jako kdybych měl. Takže jsem od přírody, s tímhle pocitem bolestivého břicha zdvihl hlavu, abych viděl, kdo se možná vydal k mému obědovému stolu. Byl jsem vnitřně šokován a vzal to lehce, že jsem neviděl nikoho než Min Yoongiho jdoucího přímo k mému stolu. Moje oči se vytřeštily a mohl jsem cítit, jak mi tváře hořely rozpaky, když jsem viděl, že se díval přímo na mě. Udělali jsme oční kontakt a ve zlomku té sekundy se jeho andělské rysy prolnuly v široký úsměv. Podíval jsem se zpět dolů, abych se vyhnul další rozpačitosti, což mi toho moc neudělalo. O sekundu později vklouzal do židle u stolu naproti mě.

Nebuď idiot. Ovládej svoje koktání. Neztrapni se. Ne-

„Ahoj.“

Hlava mi vystřelila vzhůru tak rychle, že přísahám, že jsem slyšel svůj krk křupnout. Nemohl jsem uvěřit, že ke mně skutečně mluvil. Ze všech v této ohavné jídelně si zvolil sednout si se mnou. Dokonce prošel kolem svých kamarádů, kteří mu z dáli dali podivné pohledy. Téměř jsem nedokázal otevřít pusu, jenže začala mluvit za mě.

„Uh... a-ahoj.“

Do prdele.

Yoongi se na mě na sekundu podíval, což moje tváře přimělo se rozehřát. Svraštil obočí a nepatrně naklonil hlavu do strany. „Proč tady sedíš sám?“ zeptal se.

Povzdechl jsem si. To byla ta poslední otázka, na kterou jsem chtěl odpovědět. Nemohl jsem ho však nechat tak viset. Takže jsem demonstrativně otevřel ústa a dal mu odpověď.

„Hádám, že proto, že nikdo nechce sedět s děckem, co nemá kamarády.“

Zmatením ještě daleko více svraštil obočí. „Co tím myslíš?“

Znovu jsem si povzdechl. Co je to s těmi otázkami?

„Myslím tím, že nemám žádný kamarády. A nikdo se mnou nechce sedět, protože mě nikdo nemá rád.“

Jeho výraz obličeje se změnil do toho smutného. „Odteď budu sedět s tebou.“ Měkce se na mě s těmito tužebnými slovy usmál a já cítil, jak se mi obličej zahřál ještě více, než předtím.

Zakroutil jsem hlavou a z mých rtů uteklo krátké zahihňání.

„Co?“ řekl a mezi jeho rty se zformoval úsměv.

„Já jenom... nevěděl, že jsi si vůbec vědom mojí existence, to je vše,“ řekl jsem.

Jeho úsměv zmizel a nosil vinný výraz. „Opravdu?“

Pocítil jsem svůj obličej se rozpálit, zase. Ani nečekaně. „J-já... um...“

„Promiň.“

Vzhlédl jsem k němu, obočí svraštěné. „Za co?“

Zatřásl hlavou a shlédl. „Jenom jsem nevěděl, že jsem až takový kretén. K mým kámošům, ano. Ale... k tobě, ne.“

Upřímně jsem si myslel, že jsem si tohle všechno v tomto bodě představoval. Tomu, co říkal, jsem nemohl uvěřit.

Moje oči se nad jeho slovy rozšířily, protože, samozřejmě, že není kretén!

„N-ne! Nejsi! Jsi vážně milý!“ bránil jsem ho.

Usmál se na mě. „Vážně ne. Ale to je fuk.“

Opět jsem se zahihňal, tentokrát hlasitěji. Natáhl jsem se, abych si rukama zakryl obličej, zatímco moje hihňání vystoupalo v krátké smíchy. Nebyl jsem si jist, proč mi to, co řekl, přišlo vtipné, ale stejně není příliš těžké mě rozesmát.

Přistihl jsem ho, jak se smál se mnou, avšak tišeji, jako kdyby nechtěl, abych jeho smích slyšel. Přesto jsem o tom nic neřekl.

„Ale vážně," řekl jsem a klidnil svůj záchvat smíchu. „Proč se mnou sedíš? Mohl sis sednout se svými kamarády." Zagestikuloval jsem ke stolu s kluky sedící nedaleko od mého stolu. Yoongi prostě pokrčil rameny.

„Vypadal jsi osamoceně."

Cítil jsem, jak se mi na tváře vplížilo začervenání. „Oh."

Na jeho obličeji vyrostl úsměv a sevřel ruce a propletl si prsty.

„Takže ty-"

Byl přerušen hlasitým, odporným zařinčením zvonku, který nám oznámil, abychom se dostavili na naši další hodinu.

Yoongi si neochotně povzdechl a stejně jako já od stolu vstal. Svoji tašku jsem sebral ze židle vedle té svojí, kde jsem si ji odložil. Podíval jsem se zpět na Yoongiho, abych ho viděl, jak mává. „Ahoj, Jimine. Uvidíme se zítra." Měkce se usmál předtím, než se otočil a zamířil ke dveřím jídelny.

Já si taky povzdechl a vydal se na 7. hodinu. Můj nejméně oblíbený předmět.

-

Mkej, takže jo. To je to, co se stalo. A ano, zapamatoval jsem si každičké slovo, které mi Yoongi řekl. A ani je nikdy nezapomenu.

12. ledna, 9:27

•

© lunaryoom
All rights reserved.