POET | yoonmin, tr

fourteen

Jimin měl v tomto momentě tu nejhorší náladu. Dovolil tomu zahlcujícímu pocitu stupidity a idiocity, aby napadl jeho zastřenou mysl, která na něho nekonečně křičela. Blbec, blbec, blbec! To jediné, na co se zmohl, bylo souhlasit. Nebylo žádné dohadování s hlasem v jeho hlavě. Jimin věděl, že ten hlas měl pravdu.

Bídně zareptal a vydal se na hodinu dějepisu, děsil se každého kroku cesty. Alespoň se tato hodina zdála jako volná, když viděl, že zde paní Lee nebyla a suplujícímu bylo u prdele, co studenti dělali.

Jimin neochotně vstoupil do třídy a našel si své obvyklé místo. S našpulením rtu se posadil a máchl batohem z ramene na podlahu. To jediné, na co mohl myslet, bylo jak hloupý je. Položil si bradu do rukou a rozjímal o celé své existenci a proč vůbec byl dán na tuto krutou planetu.

Vzhlédl, jako kdyby snad mluvil s jakýmkoli bohem, který může ležet mezi mraky. „Proč? Proč, proč, proč?“ prosil. „Proč já?“

Jimin rozhořčeně shlédl a zamyslel se nad událostmi, ve kterých se ukázalo, že je pravděpodobně ten nejidiočtější, nejtupější kretén století:

Dříve...

Jimin si uspěchaně strčil své knížky zpět do batohu a modlil se, aby na další hodinu nepřišel pozdě. Nemohl si na své jméno dovolit více tardies. Aspoň pokud chtěl odmaturovat. Což chce.

Tu největší kapsu zazipoval a popruhem rychle máchl přes své pravé rameno a bolestí, kterou si tím způsobil, se zašklebil. Jimin ze své třídy rychle odešel a uháněl do své další.

Jakmile zvonek zařinčel, a učitel oznámil, že mohli dělat co se jim zachce, Jimin se instinktivně natáhl po svém batohu. Prohrabal se ním, pokoušel se najít svůj deník, jen aby našel...

No, aby nenašel nic.

Jeho deník nebyl v jeho tašce, kde si byl jist, že ho dal naposledy.

Jimin okamžitě začal panikařit a přemýšlel nad tím, kde by možná mohl být. Byl si jistý, že ho tohle ráno strčil do batohu, a dokonce ho viděl, když si sešity dával zpět do své tašky poté, co vypadly...

Kurva.

Ne.

Ne, ne, ne, ne, ne.

Park Jimine, ty idiote!

Poté, co si uvědomil, že ho neměl s sebou, téměř zakřičel frustrací, ale místo toho se rozhodl, že násilně se snažit vytrhnout si vlasy by bylo lepší řešení. To jediné slovo, které mu zvonilo mozkem, bylo idiot.

Jimin vstal ze svého místa a přišel ke stolu učitelky, a zdvořile se zeptal, zda-li by se mohl vrátit do své předchozí třídy, aby si vzal něco, co zapomněl. Paní Jung Jiminovi dovolila, aby udělal to, co se mu zachce, je jejím nejoblíbenějším studentem.

Jimin z místnosti pospíchal ven, a prakticky sprintoval chodbami, které byly bez žádných dalších studentů. Než měl šanci si to uvědomit, Jimin se nacházel před dveřmi třídy. Nakoukl dovnitř oknem, aby viděl, jestli někdo třídu neokupoval, a nikoho vevnitř nenašel. Dveře tiše otevřel a rychle se vydal k místu, na kterém spíše často seděl než ne.

Nenašel nic, Jiminova panika se instantně zhoršila.

NE! křičela na něho jeho mysl. JAK SIS TOHO NEMOHL VŠIMNOUT!

Jimin zasténal frustrací a pro znovu si energeticky zatahal za své růžové vlasy. Vážně moc si chtěl vyřvat hlasivky. Jak mohl být tak zapomnětlivý? Někdo ho možná mohl přímo v tento moment číst a bezvadně si to užíval.

Absolutně nemohl uvěřit, že byl tak nevšímavý. Určitě nebyl až tak hloupý, že?

Špatně.

...nyní.

To jediné, na co Jimin mohl myslet, byly jeho trapně frekventní příběhy o něm a Yoongim v tom deníku, a jak někdo pravděpodobně má přímo teď ten samý deník a prožívá ten nejlepší smích svého života.

Co když je Yoongi ten, kdo ho má?

Jiminovi obličej zbledl tak rychle, až to bylo znepokojující. Ale nikdo si ho nevšímal. Ani trochu. Takže měl možnost panikařit jak se mu zachtělo. Což udělal.

Kvůli té neustálé starosti, že Yoongi byl možná ten, kdo vlastní jeho nejcennější obsesi, se posral, aby se aspoň řeklo. On by okamžitě věděl, kdo je vlastníkem toho deníku, kdyby si tam prostě přečetl ty opakující se příběhy o sobě.

Jenže Yoongi není ten, kdo napadá něčí soukromí, pomyslel si Jimin s nadějí. Možná, kdyby Yoongi byl tím, kdo ho má, staral by se sám o sebe a jednoduše ho odevzdal do školní kanceláře, aby byl vyzvednut svým právoplatným majitelem.

Jimin vážně, vážně moc doufal, že by to byl ten případ. Nedokázal by vystát to ponížení, kdyby nebyl.

•

© lunaryoom
All rights reserved.