POET | yoonmin, tr

twenty nine

„Takže,“ vyřkl Jihyun, když s Jiminem vcházel domů. Jihyun byl tak připravený začít pokládat otázky, že se téměř nemohl dočkat, mezitímco šli.

Jimin na svého bratra, jenž si vyzouval boty, zdvihl obočí. „Takže co?“ řekl.

Jihyun se ušklíbnul. „Takže... jak dlouho se ti Yoongi líbí?“

Jiminovi se tváře nad tímto zalily výraznou červení. Pak sklopil pohled ke svým botám a ve vyzouvání si té levé pokračoval. „N-netuším o čem to m-“

„Sklapni, Jimine,“ přerušil ho kvapně Jihyun. Překřížil si paže na hrudi a seriózně zvedl obočí. „Nejsem úplnej idiot. Byls hrozně nápadnej. Přede mnou to neskryješ.“

Jimin si neochotně povzdechl a padl k zemu. Poté našpulil dolní ret a překřížil si paže na hrudi. „Fajn,“ zabrblal.

Jihyun se triumfálně usmál. „Tak tedy,“ pokračoval. Jimin k němu vzhlédl. „Moje otázka.“

Jimin znovu vypudil povzdech, tentokrát však více z podrážděnosti než-li z neochoty. „Já nevim... kolem... skoro dvou let? Asi tak nějak...“

Jihyunovi se rozšířily oči. „Dva roky?? Jakto, žes mi to nikdy neřek'?“

Jimin se postavil ze svého místa na podlaze; celou tu dobu mezitím hleděl na svého bratra. Sebral ze země svoje boty a vydal se vstříc své ložnici v horním poschodí. „Nikdy jsem ti to neřek' proto, že jsem věděl, že bys udělal něco pitomýho, jako třeba přijít na způsob, jak mu to říct.“

Jihyun pokrčil rameny. „Tak to jo.“

Jimin vydechl a po schodech šel dál; svému bratříčkovi již nevěnoval pozornost. Vešel do svého pokoje a dveře za sebou zavřel. Poté, co si Jimin hodil boty do skříně, se posadil na svou postel. S povzdechem si na ni posléze lehl a zavřel oči.

Mozek mu vzápětí zamlžily myšlenky o Yoongim. Ten byl tak milý! A to i přesto, že svou laskavou stránku nerad ukazoval. Jimin jeho laskavé srdce miloval. Miloval, jak může být starší praštěný a společenský, ale také klidný a rozvážný.

Jimin se nad tou myšlenkou lehce zakřenil.

Miloval, jak Yoongi dokázal přijít na způsob, jak ho přimět se za špatných dnů usmát, ať už to bylo záměrně nebo ne.

Jiminův úsměv nabral na intenzitě.

Miloval Yoongiho úsměv, jak se jeho oči smály společně s jeho rty. Jeho hluboký a uklidňující hlas. Jimin ho miloval. Miloval, jak byl Yoongi zdvořilý, i přestože jakýkoli náznak laskavosti popíral. Miloval, jak se nezajímal o to, co si o něm ostatní myslí. Miloval způsob jakým Yoongi psal, způsob jakým tak vášnivě mluvil o hudbě, způsob jakým jedl, chodil, jak našpuloval ret, dýchal, jak •existoval. Na Yoongim miloval všechno. Naprosto všechno.

Jimin se zničehonic posadil a náhlým uvědoměním otevřel oči dokořán.

Jsem do Yoongiho zamilovanej.

Jsem do Yoongiho zamilovanej.

Do Min Yoongiho.

Ta myšlenka probíhající jeho hlavou mu však nestačila. Cítil potřebu ji slyšet. Jimin ji potřeboval od sebe slyšet; potřeboval si ji sám sobě potvrdit.

„Jsem... jsem zamilovanej do Yoongiho.“ Zlehka svěsil dolní čelist a nechal ta slova se usadit ve své mysli. Zvonila mu v jako to neustálé  řinčení, když bylo přílišné ticho. „Min Yoongi. Yoongi. Jsem do něj zamilovanej.“

•

© lunaryoom
All rights reserved.