POET | yoonmin, tr

sixteen

Jimin seděl ve své lavici v učebně výtvarné výchovy a úzkostlivě cvakal propiskou, mezitímco jim učitel dával instrukce pro jejich další úkol. To jediné, na co mohl myslet, bylo jak někdo, kdokoli, mohl právě teď číst jeho deník. Jeho deník, jenž byl polepen velkým počtem Pokémon samolepkami na jeho obale. Dvojnásobný ztrapnění se, pomyslel si. Skvělý.

Bohužel, na rozdíl od samotného Jimina, nikdo nepovažoval jeho opakované klikání perem za relaxaci, a učitel se na něho obořil.

„Jimine, tvoje propiska." Natáhl ruku a hořce dodal: „Prosím."

Jimin si rozčíleně povzdechl, když s velkou neochotou dal svou propisku učiteli. Odfrkl si a naštvaně si přes hruď překřížil paže. Nyní neměl nic, s čím si mohl pohrávat. Potřeboval rozptýlení. Tak moc, že začal panikařit nad myšlenkami, které mu zatemnily mysl. Cítil se na pokraji panického záchvatu, ale potlačil to jak nejlépe mohl, aby nezpůsobil scénu. Když jeho dech začal být mírně přerývaný, snažil se ho vyrovnat počítáním do deseti ve své mysli, a hleděl na ta malá vytetovaná slova na jeho zápěstí. Always be with you, always be with you...

Tetování nepřítomně obkreslil svým protějším ukazováčkem a naprosto se uklidnil. Pomalu, ale jistě. Ruce se mu stále mírně chvěly, na což jednoduše složil ruce k sobě do něčeho, co vypadalo jako obrovská pěst. Jimin si znovu stiskl ruce tam a zpátky, aby se vyhnul náhlému výbuchu. Nechtěl nic jiného, než ušetřit zbytky důstojnosti, které mu ještě zbývaly. Po ztracení svého deníku, tedy. Trpění záchvatem paniky během výuky, výuky, kterou měl s Yoongim, by mu nicméně nepomohlo ušetřit kousek jeho zbylé důstojnosti.

„Dobrá, všichni, rozdělte se do skupinek po třech."

Jimin byl opět přenesen do reality, když zaslechl učitelovo oznámení. Ze rtů nad myšlenkou, že všichni ve třídě jsou ve skupince nebo mají partnera až na samotného Jimina, mu utekl jemný povzdech. Opřel se loktem o lavici a položil si bradu na ruku. Zavřel oči a popřemýšlel nad tím, co by mohl udělat za projekt. Nebo, přemýšlel, dokud si neuvědomil, že se přestal orientovat po celou dobu, co jeho učitel dával instrukce, a on neměl tušení, co dělat.

Jimin to se zasténáním vzdal. Bídně si položil hlavu na paže, které si překřížil na lavici. Zaposlouchal se do klábosení v místnosti, zněly kolem něho kroky lidí, kteří šli směrem ke svým partnerům. Jimin si smutně povzdechl, když věděl, že žádný z těch hlasů ani kroků nebyl namířen k němu.

Všechny ty hlasy svými myšlenkami přehlušil, když pocítil poklepání na svém rameni. Jimin hlavu ze svých paží zvedl a hlavu otočil, aby viděl Min Yoongiho, na jeho tváři malé zakřenění. Vedle něho byl někdo, koho Jimin znal jako Taehyunga. Kim Taehyunga. A on se taky usmíval, ačkoli mnohem více než Yoongi.

Jimin na ty dva svraštil obočí a zajímalo ho, proč tady sakra jsou?

„Chceš se k nám připojit?" optal se Yoongi.

Jimin se na staršího nevěřícně zadíval. Proč by chtěl, aby byl Jimin s nimi, když již dávno měl naprosto skvělého partnera?

„Neměj obavy, Chime! Já nekoušu!" pokusil se ho ujistit Taehyung, když si všiml, že Jimin vypadá zmateně a omráčeně.

Jimin byl nicméně zaskočen tím náhlým použitím té přezdívky. Nikdo pro něj nikdy nepoužil přezdívku, natož aby s ním mluvil. Jiminovi se ta situace zdála podezřelá, pomyslel si však nemám doslova co ztratit.

A tak Jimin na Yoongiho nevyřízenou otázku něžně řekl: „Dobře."

•

© lunaryoom
All rights reserved.