POET | yoonmin, tr

twenty one

Yoongi a Jimin se pomalu vydali po chodníku na cestě k Jiminovi domů. Zmíněný kopnul do kamínku po cestě, a našpulil ret, když zůstal příliš daleko na to, aby se do něj znovu kopnulo. Yoongi se na toho roztomilého chlapce vedle sebe zachechtal.

„Takže...“ řekl Jimin rozpačitě. Rukama vklouzl do kapes svojí bundy, mezitímco ze sebe tu hlásku vydával.

Yoongi se zakřenil. „Roztomilý,“ zamumlal a myslel si, že to nebylo dost nahlas na to, aby to Jimin slyšel. Jimin to však slyšel. A tváře mu rychle zrudly.

Na Yoongiho poznatek ze sebe vykoktal odpověď. „N-ne, nejsem...“

Yoongimu se rozšířily oči. „Oh, um... Řekl jsem to nahlas?“

Jimin se nad rozpaky staršího zahihňal. „Řekl.“

„...Ups.“

Jimin se znovu zasmál. Ten andělský zvuk, který motýlky v Yoongiho žaludku rozdováděl. Opět se usmál. Proč je pro něho tak jednoduchý přimět mě usmát se? Nad tou myšlenkou mírně zatřásl hlavou.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ otázal se Jimin po chvíli ticha.

Yoongi se usmál. „Na svou otázku sis právě odpověděl.“

Jimin protočil očima a staršího lehce uhodil do paže. „Ty víš, co myslím.“

Yoongi se zasmál a podržel se za svou paži a předstíral zranění. „Pokračuj.“

Jimin si povzdechl. „Proč-...“ Zmlkl. „Pročs chtěl jít domů se... mnou?“

Yoongiho úsměv opadl. „Co tím myslíš?“

„Já, ze všech lidí. Proč já?“

Yoongi se na moment pozastavil a zastavil ve svých pohybech. Pomyslel na to, z jakého konkrétního důvodu Jimina požádal, aby ho doprovodil domů, ale nic ho nenapadlo. Takže prostě pokrčil rameny. „Nevím.“

Jimin shlédl na svoje boty. „Ah...“

Ti dva znovu začali kráčet, mezi nimi nic řečeno. Jimin svoje oči měl stále dole na svých nohách, mezitímco šel, zatímco Yoongi se díval vzhůru. Na mladšího se nenápadně díval velmi často, a obdivoval chlapcovy jemné rysy. Jeho baculatý růžovoučký rtík byl lehce vyšpulen. Roztomilý. Jeho knoflíkový nos se svraštil pokaždé, když zkroutil obličej, přičemž se Yoongi přichytil při usmívání se. Nemohl si pomoci. Na mladším chlapci mu nepřišlo nic, co by nebylo ani zdaleka dokonalé. To ho docela děsilo. Něco takového jako tohle k někomu nikdy předtím necítil.

Jimin si rukou prohrábl své neposedné růžové vlasy, když se ti dva k domu dostavili. Rozpačitě zpomalil tempo, pouze sotva, aby si toho Yoongi nevšimnul. Když před něj přišli, byl Jimin nicméně donucen zastavit. Neochotně si povzdechl a chystal se rozloučit.

Yoongi si vnější vzhled domu, před nímž byli postaveni, prohlédl. „Je to...“ odmlčel se a s vágním úsměvem svůj pohled nasměroval zpět k Jiminovi. „...hezký dům.“

Jimin se zakřenil. „Díky.“ Polkl.

Yoongi kývl.

Ticho.

Yoongi shlédl ke svým nohám a jednou bezcílně kopnul do vzduchu. Nechtělo se mu odejít.

„No...“ odmlčel se Jimin. Ke staršímu vzhlédl a věnoval mu malý úsměv. „Díky, žes... mě doprovodil domů...“

Yoongi se usmál. „Bylo mi potěšením.“

Jimin se zahihňal. „Uvidíme se zítra ve škole.“

„Jo, uvidíme.“

Jimin na staršího rozpačitě zamával předtím, než se otočil a vydal se dovnitř. Yoongi sledoval, jak šel, dokud nebyl již v nedohlednu, a pateticky si pro sebe povzdechl. Otočil se na patě a vydal cestou ke svému vlastnímu domovu, jistý růžovovlasý chlapec v jeho mysli po celou cestu domů.

•

© lunaryoom
All rights reserved.