POET | yoonmin, tr

twenty six

„Jseš připravenej jít, Jiminie?“ otázal se sladce Taehyung.

Jimin na mladšího protočil očima a pokývl. Věnoval Taehyungovi malý úsměv; malý, ale upřímný.

„Dobře, no.“ Taehyung se ze svého místa postavil. Oprášil se a nasměroval svou pozornost k Yoongimu se zakřeněním. „Šel jsi sem pěšky, hyungu? Jestli jo, můžu tě odvézt zpátky.“

Yoongi kývnul. „Toho bych si moc cenil. Díky, Taehyungu.“

Taehyung se zářivě usmál. „Není zač!“

Jimin vnitřně zaúpěl. Teď bude muset sedět v autě se svým crushem. Jak pohodlné. Moc to chtěl na Taehyunga svést, jenže on věděl, že mladší byl od přírody laskavý, a komukoli by pomohl. Především svým přátelům. Ale, samozřejmě, Yoongi je zrovna jaksi jeho kamarádem. To Jimina frustrovalo. Tak hrozně moc.

„Tak jdeme, Jime!“

Jimin se navrátil zpět do reality, a uvědomil si, že ti ostatní dva chlapci vyčkávali jen na něho. Stydlivě se usmál a k páru se vydal. Ono trio z malé jídelny odešlo a vydali se k Taehyungově autu, do něhož vlezli. Ne však dřív, než Yoongi tak horlivě zaječel „první!“.  Mezitímco Jimin vklouzával do zadní sedačky, nad roztomilostí staršího se usmíval. S připoutáním se ani neobtěžoval. Odsud do školy to byla krátká cesta.

Taehyung se na druhou stranu připoutal a hlásal něco jako „bezpečnost je na prvním místě“ a „copak jste se od nic od Dory nenaučili?“

Yoongi i Jimin se nad Taehyungem zasmáli a obdivovali jeho smysl pro humor. I když všichni tři věděli, že se nepokoušel být vtipný. Prostě část jeho osobnosti. Další aspekt onoho chlapce, kterého prakticky všichni obdivovali. Všichni včetně celé školy (A/N: A možná specifického roztomilého kluka jménem Jeongguk, který má na Taehyunga dlouhodobý crush... možná).

Jízda zpět do školy byla pomalá; pomalá v tom smyslu, že byl Jimin po celou dobu cesty tam znuděný k smrti, neboť Taehyung a Yoongi byli přiliš zaneprázdnění hovořením o jakémsi projektu, který museli udělat. Jimin seděl s čelem opřeným o okno a díval se ven na míjející objekty, které lemovaly ulice. A nějaké lidi. Prostě svým myšlenkám dovolil ho sžírat, mezitímco zíral ven na stromy.

Brzy zaparkovali na studentském parkovišti, a Jimin byl příliš rozptýlený na to, aby si to uvědomil.

„Jimine!“ zaječel Taehyung.

Jimin pohnul hlavou, aby se podíval na svého kamaráda, jež na něho právě zakřičel, a sykl lehkou bolestí, když mu křuplo v krku. Taehyung se nad bolestí svého kamaráda zahihňal a Jimin mladšímu prostě poslal pohled.

„Tak vystoupíš nebo budeš dál snít o Yoongi hyungovi?“ vyřkl Taehyung škádlivým tónem.

Jimin svého kamaráda uhodil do paže a obličej mu zčervenal. „Sklapni!“ zvolal.

Taehyung se smál, mezitímco se držel za ruku. Jimin v zírání na něho pokračoval, když auto opouštěl.

Yoongi ty dva naštěstí již dávno zanechal za sebou. Jimin vypustil ten nejdelší úlevný povzdech, který kdy měl, a následoval Taehyunga dovnitř. Oni dva chlapci se vydali do blízké prázdné učebny výtvarné výchovy, kde již seděl Yoongi a čekal na zvonek až zazvoní. Vypadal znuděně, když tam tak seděl s bradou v ruce, loket ležel na lavici, ve které seděl.

Jimin pocítil, jak se mu nad pouhým pohledem na Yoongiho zahřály tváře. V okolí Yoongiho vždy znervózněl. Vždycky. Je kvůli tomu také frustrovaný. Hodně.

Yoongi nad zvukem někoho přicházet vzhlédl a vyměnil si s Jiminem pohledy. Mladšímu věnoval jemný úsměv a poklepal na místo vedle sebe, aby se tam Jimin posadil. Jimin polknul. Nemohl Min Yoongimu prostě říct ne. Takže, s velikou neochotou, staršímu zakřenění oplatil a vydal se k němu, aby se vedle něho posadil. Mohl cítit, jak mu srdce nabralo na rychlosti, když se posadil na stoličku, a celou tu dobu Taehyung seděl a hihňal se nad smůlou svého kamaráda. Jimin ho toho dne asi po sedmnácté obdařil pohledem.

•

© lunaryoom
All rights reserved.