#LOVE U BETTA# L.S. FF

13

Louisův pohled

Po tom, co se stalo, jsem musel přespat u svého kámoše Liama a jeho spolubydlícího Dominica. Ten večer jsem o tom s Liamem mluvil. Tedy, ne přesně o tom, proč jsem u něj, spíše o Harrym a o mně. Hned, co jsem se probudil, jsem ale odešel. Chtěl jsem Harryho nechat přes noc o samotě, přesto jsem zároveň musel zkontrolovat, jestli je v pořádku.

Bylo opravdu brzy ráno, asi tak půl šestý, ale já měl stejně mizerný spánek, neustále jsem sebou šil a snažil jsem se usnout jen proto, abych nezkolaboval.

V parku nacházejícím se okolo školy překvapivě nikdo nebyl. První studenti přicházeli až za dvě hodiny. Pršelo a bylo opravdu hnusně. Neměl jsem bundu ani deštník, jen svoji vytahanou mikinu. Byl jsem celý promáčený, ale to mi bylo úplně jedno.

Mou hlavu braly vzpomínky na včerejšek nelítostným útokem. Přehnal jsem to, a to sakra dost. Nevím, co to do mě najednou vjelo. Já...nejsem takový, nikdy bych nikomu neubližoval, prostě jen...posral jsem to na plný čáře.

To, co Harry říkal...slyšet to na vlastní uši bylo prostě...strašné. Úplně mě to v tu chvilku zničilo, na ten k smrti vystrašený výraz v očích nikdy nezapomenu.

Plakal jsem.

Konečně jsem začínal tušit. Ten kluk si jednou musel zažít něco opravdu strašného, co se mu vrylo do paměti těch nejhorších vzpomínek do konce života. A já byl takový idiot, že jsem mu tu vzpomínku musel připomenout. Je to všechno jen moje vina.
Jakoby mě Harry už tak nesnášel, teď mě bude nesnášet tak moc, že se mnou nebude chtít ani dýchat vzduch ve stejné místnosti. Ale tady nejde o mé city. Jde o to, že já ublížil jemu a to si neodpustím.

Zastavil jsem se před dveřmi 289. Je to vůbec pořád náš pokoj? Zdá se, že spíš místo plné bolesti a nenávisti.

Odhodlal jsem se a jak jen nejtišeji to šlo, jsem vzal za kliku. Byl schoulený do klubíčka, kudrliny mu lezly na všechny strany a nevypadalo to s ním vůbec dobře. O tom jsem se přesvědčil, když jsem mu šáhnul na čelo. Celý hořel.

Nevím, jak moc špatně by to dopadlo, kdyby se náhodou vzbudil, a tak jsem mu jen k posteli přinesl kapesník a misku s vodou, aby si kdyžtak mohl dát ten kapesník na čelo, nějaké prášky na teplotu, co jsem našel ve skříňce a pak ještě sklenici vody.

Promiň mi to, Harry.

Dával jsem si za vinu i to, že je chudák nemocný.

S tíživým pocitem na hrudi jsem ho v pokoji nechal, vzal si nějaké svoje věci a vyšel ven. Musel jsem si s někým něco vyřešit.

***

Niall u školy nervózně přešlapoval z místa na místo a vyhlížel- nemusel jsem dlouho přemýšlet koho. Blížil jsem se k němu pomalým krokem a navíc oklikou, takže mě pořád neviděl.

Už jsem byl skoro u něj, když k němu z druhé strany přišel Liam a bylo mi blbý tam teď přijít taky, a tak jsem se o kousek vzdálil a sledoval je.
Vím, že bych neměl poslouchat cizí rozhovory a ani se o to pokoušet nebo je sledovat, ale nedalo mi to. Ti dva se k sobě poslední dobou nějak mají a i když je Liam můj kámoš, moc mi o tom neřekl a mě zajímalo, co se mezi nimi vlastně děje.
Nerozuměl jsem jim, ale na první pohled bylo patrné, že Liam se chová spíše kamarádsky a je úplně v pohodě, zatímco Niall vypadá, že je z něho úplně hotový a tak zvláštně nervózně se na bruneta směje.
Uniká mi něco?

Sledoval jsem, jak se zase rozloučili a Liam odešel, jakoby to byla nějaká telenovela, až jsem na chvilku zapomněl, s jakým problémem jsem sem vlastně přišel.