#LOVE U BETTA# L.S. FF

14

Harry neustále spal, už třetím dnem. Tedy ne v kuse, ale většinu dne. Já měl to štěstí, že kdykoliv jsem u něj byl, oči měl zavřené. Vzhůru byl jen když se u něj zastavil Niall, což bylo jen jednou, ve středu. Niall mi pak vzkázal, že se ho ptal, jak mu je. Bál jsem se, aby to nebylo něco vážnějšího, když je pořád tak vysílený, že jen spí, ale ukázalo se- tedy Harry to říkal- že chce prý prostě jen spát a blbě mu sice je, ale ne natolik, aby musel domů nebo snad do nemocnice.

Ve čtvrtek jsem jako obvykle přišel ze školy a vydal se hned na pokoj. Bylo to pořád to stejné. V rychlosti jsem zahodil svoje věci, přisedl si k němu a takhle s ním seděl někdy i hodinu v kuse. Jenže dnes mi přišlo, že je něco jinak. S Niallem jsme odhadovali, že už mu musí být co nejdříve dobře, už to trvalo dostatečně dlouho a taky to včera tak vypadalo, že se jeho stav konečně lepší.

Obvykle měl na tváři nicneříkající výraz a v klidu spal, jenže teď sebou neklidně šil a přišlo mi, jakoby se trochu mračil. Něco se mu zdálo.

Trochu jsem zpanikařil. Rozhodně bych nechtěl, aby se teď vzbudil a uviděl mě tady.

,,Ne, ne, ne" začal najednou mumlat ze spaní a kroutit u toho hlavou. Bylo tu to, čeho jsem se bál. Má nějakou noční můru. Kvůli mně...

Moc jsem si přál Harrymu pomoct, já chtěl pomoct, jenže jediný způsob, jak jsem mu mohl opravdu pomoct, bylo zmizet z jeho života. To si tak moc přál. Nebo mi to vždycky alespoň říkal. Třeba opravdu nemá cenu to s námi zkoušet a tahle cesta nikam nevede... Ale já ho prostě nemohl opustit. I když mě nenávidí, já věděl, že musím stát při něm a neopustit ho, přestože mě nepotřebuje.

,,Pomoc, pomoc, pomoc," naříkala ta hromádka neštěstí ležící pode mnou a mně nezbylo, než ho jen pozorovat a brečet. Sice jsem nechtěl, aby se vzbudil a zjistil, kdo mu dělá společnost, ale zároveň jsem ho chtěl té noční můry zbavit a probudit ho.

,,Harry, Harry, vzbuď se," řekl jsem naléhavě ale tiše.

 Taky téměř brečel, až jsem se už jen připravoval na to, jak se vzbudí, seřve mě, co tu dělám a já půjdu žalem umřít.

Ale nic z toho se nestalo.

Zrovna v momentě, když jsem dostal v mé hlavě šílený nápad chytit ho konejšivě za ruku, Harry se vymrštil do sedu a pevně kolem mě obmotal ruce. Pořád vzlykal, ale vypadal, že se mu ulevilo. Já po chvilkovém transu taky jednu svoji ruku položil na jeho hořící záda. Pohled mi sklouzl na naše spojené ruce. Bylo to tak hezké a příjemné, až to bylo divné.

Když jsem usoudil, že se vyplakal a uklidnil, opatrně jsem ho položil zpátky do lehu a držel ho za ruku do té doby, než znovu usnul. Při odchodu jsem se nemohl zbavit tíživého pocitu, že Harry nebude mít tušení, že ten, kdo se o něj staral, jsem byl já. 

***

ahojky, dneska opravdu kratičká a nic moc kapitola, nemám moc ideasss :3 kdyby to nedávalo moc smysl (to s tím že harry nebude vědět, že to byl louis), myslela jsem to tak, jakože harry byl pořád v takovým polospánku nebo jak to říct, a proto louise ani nerozeznal. možná je to kravina, ale pšššš :D 

zítra jedu na adapťák a vrátím se v pátek odpoledne a od 7 mám první taneční, takže mi přejte hodně štěstí a sil, ať tyhle 3 dny zvládnu :) jedete taky někdo na adapťák a nebo- mám tu nějaké budoucí prvačky? joo a málem bych zapomněla! mně ten rozvrh s tréninkama vyšel!!!! já jsem se z toho rozbrečelaaaa štěstím  :') 

děkuju moc za 700+ přečtení, doufám, že se vám příběh líbí!!

hodně štěstí zítra ve škole, nattie <3