#LOVE U BETTA# L.S. FF

25

Louiho pohled

Bylo krásné prosincové páteční odpoledne, tedy alespoň co se našich nálad týkalo, venku totiž mrzlo až praštilo. To nám ale nevadilo, poněvadž jsme byli připraveni se na tom ledě pořádně zapotit. No, to platilo do momentu, dokud Harry nezjistil, že samy od sebe z něj brusle krasobruslaře neudělají.

Ještě se vší srandou jsme mu vybrali nějaké ideální brusle v půjčovně u vstupu, já s sebou měl svoje vlastní. V jeho velikosti jich tam bylo ještě hodně, všechny byly obyčejné bílé, jedny modré a pak tam byly jedny s malými srdíčky. Už jsem mu chtěl z regálu přinést jedny ty bílé, když jsem se otočil a on v ruce držel- hádejte které.

,,Tyhle chceš?" zasmál jsem se.

,,No? Proč ne?" usmál se nazpátek a položil je k obsluze na pult.

,,Nic, jen...zajímavý výběr."

Podmínky na kluzišti pro nás byly ideální. Nebylo zde moc lidí, což bylo úplně skvělé pro to, abych Harryho taky něco naučil.

Pomohl jsem mu navléknout si brusle a když jsem se ujistil, že zvládne jednoduchý úkol stát a držet se mantinelu, sám jsem se obul a vydal se k němu na led. Tvářil se nadšeně a to mi dělalo radost.

,,Tak jo, co brusle? Dobrý, netlačí tě opravdu?"

,,Ne, ne, netlačí." zavrtěl hlavou.

,,Dobře, tak začneme. Zkus se opatrně pustit mantinelu." podal jsem mu první instrukci.

Začal se pomalu pouštět, věřil si, ale přesto měl radši natažené ruce, aby se mě mohl kdykoliv chytit, stejně jako já byl v pozoru a sledoval každý jeho pohyb.

Narovnal se, odlepil pohled od země a věnoval mi nadšený úsměv.

,,Super, dobrý začátek." pochválil jsem ho, ale on našpulil pusu.

,,Vždyť jenom stojím, to za pochvalu nestojí." řekl na protest.

,,Právě naopak že dokonce stojíš, to za pochvalu po prvních deseti vteřinách na ledu stojí."

,,Fajn, co teď?"

,,Zkusíš udělat jeden pohyb dopředu. Neboj, budu tě držet." ukázal jsem mu, co budeme dělat a pevně ho chytil, čemuž se nijak nebránil, naopak byl jedině rád.

Posunuli jsme se o takový půlmetr dopředu, ale přesně na tomhle jsem potřeboval Harryho naučit ty nejprimitivnější věci, než zvládne jezdit plynule.

A takhle jsme postupovali v podobném duchu. Harry si to užíval, smál se a prostě ho to bavilo. Naučil jsem ho brzdit, otáčet se a další podobné věci, až přišel čas, aby se začal klouzat sám, bez mojí pomoci.

,,Je nejvyšší čas na to, aby jsi začal sám." pokynul jsem mu a kousek od něj odjel pryč.
,,Zkus ke mně přijet."

Harry se zatvářil odvážně a začal se odrážet tak, jak jsem ho to učil. Jenže tam byla jedna taková chybička. A to taková, že byl zakloněný moc dozadu, podjelo mu to už při prvním odrazu a letěl k zemi. Bohudík jsem byl pohotově v pozoru a stihl ho zachytit, než si stačil pořádně narazit zadek.

Díval se na mě jako vyvoraná myš.
,,Tak schválně jestli víš, co jsi udělal špatně." založil jsem si ruce na prsou.

,,Hm...to teda nevím." odfrkl si, pořád vyjukaný ze svého pádu.

,,Byl jsi moc zakloněný dozadu." poučil jsem ho a zase od něj kousek odjel.

Hlavou jsem mu pokynul, ať to zkusí znovu.

On se skutečně rozjel a na malý moment se mu v očích opět objevily jiskřičky radosti, jenže bohužel jen do chvíle, než při brždění ztratil rovnováhu. To jsem ho stihl chytit jen na půl, za ruce, ale zadek to tentokrát odnesl.

Pomohl jsem mu na nohy a já čekal, co z něj vypadne, zatímco on čekal zase na mě, co mu řeknu. Ani trochu se mu nelíbilo, že mu to najednou nejde.

,,To mě ani nepochválíš, že jsem k tobě alespoň dojel?" vytknul mi dotčeně, ale já se musel smát.
,,Vždyť tě chválím celou dobu." řekl jsem na svou obhajobu.
,,No to jo teda..." protočil Harry očima a hrál uraženého.

Já nemohl opravdu nic jiného, než se smát, popojel jsem k němu co nejblíže, sevřel ho ve svém pevném objetí a přitiskl svoji tvář k té jeho zamračené.

,,Ale notaaak, takhle moc tě chválím, takhle moc. Jsi šikulka."

,,Mmmmm," zamručel Harry a snažil se vysoukat z mého sevření, ale poznal jsem na něm, že už se slabě usmívá. ,,No jo, no jo, Loui, dobře, to stačí, co když je tady někdo ze školy..." napomenul mě tišeji a odstrčil mě od sebe.

Trochu mě z toho najednou píchlo u srdce. To se za mě Harry stydí? Vyvolalo to ve mně takový zvláštní pocit, ale rozhodl jsem se ho přejít. Dokud jsem byl s Harrym a dokud byl Harry šťastný, měl jsem celý můj svět.

hola hej lidičkové, v této kapitole se nám začíná rodit jeden takový malý problémeček, no, ale nebudu prozrazovat víc, uvidíte sami :) jak se vám kapitola líbila? doufám že alespon trochu :Dd btw umíte bruslit? já vůbec, na ledě jsem stála naposled asi ve čtvrté třídě, ale zato strašně miluju krasobruslení, ráda to sleduju v televizi a tak haha :3 

co bych vám tak řekla, já vím, že jsou stokrát horší věci na světě, ale mám takový pocit, že taneční ve mně zanechají doživotní malé trauma. je mi to všechno co se tam děje opravdu nepříjemný, mám z toho takový úzkosti, štve mě všechno to ,,dáma sama nic nemůže, všechno řídí partner, tohle nesmíte mít na sobě, nemůžete odpočívat..." samozřejmě jsme tam proto, aby jsme se něco naučili a ten klasický tanec vznikl prostě v době, kdy ty slečny fakt samy nemohly skoro mluvit, ale pro holku jako jsem já- která je zvyklá si všechno dělat sama a rozhodně už vůbec ne, aby mě někdo řídil, je to trochu těžký :D kort když jsou ještě kluci úplně mimo moji preferenci hahabkjinsksk 

no, co je ale pozitivní- už jenom nácviková hodina tenhle pátek, pak je věneček a konečně budu mít klid yayy

co vy a taneční? plánujete tam jít nebo jste tam už byli? jaký máte zkušenosti vy? :)

děkuju vám moc za všechny hlasy a podporu,

užijte si svátek, m <3