Jmenuju se Harry Styles, je mi 17 a můj život na univerzitě právě začíná. A všechno je ještě lepší, než jsem očekával. Protože přestože mě můj táta přinutil bydlet na intru, pořád tu mám nějaké kámoše. A dokonce i spolubydlícího, Louise, který je za...
Po nekonečném mučivém týdnu zkoušení konečně přišel zasloužený pátek a s ním i Lukova narozeninová párty. No, i když, jak je mezi středoškoláky zvykem, spíše než nějaké poklidné slavení a blahopřání očekávejte spíše spoustu alkoholu, hudby a pravděpodobně velké okno.
Nejsem sice plnoletý, přiznávám, ale občas mám na nějakých těch pár panáků chuť. Navíc myslím, že si to za tu dřinu zasloužím. Takže na dnešní večer jsem se opravdu těšil.
Poprosil jsem Nialla, jestli bychom nemohli jít od jeho domu společně, protože jsem nevěděl, kudy přesně k Lukovi, nikdy jsem u něj, nebo v jeho ulici nebyl. Bodejť by jo, znám jeho jméno jen od slyšení.
A tak jsem v sedm hodin seděl na schodech u domu Horanů a čekal, než se ta irská princezna vyšlechtí. Dobře, pravda, sám jsem si na svém vzhledu dal dneska docela záležet.
Tu ,,správnou" košili jsem vybíral asi dvacet minut a taky jsem si neobyčejně dlouho hrál s vlasy, nevím, asi jsem měl dneska nějakou tvůrčí chvilku.
Nakonec jsem se rozhodl pro tmavě modrou košili se srdíčky, kterou mi rok dozadu mamka dala, dříve byla její, ale vypadala dobře i na mně. Spodek jsem řešit nemusel- ten vyřešily moje klasické skinny jeans.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Konečně byl se svým vzhledem spokojený i Niall a mohli jsme vyrazit. Můj kamarád měl na sobě šedé tričko s dlouhým rukávem a džíny, a přesto že to mohlo znít obyčejně a nudně, on všechno vždycky dokázal nosit tak, že to vypadalo hezky.
Prošli jsme Crossing street, pak odbočili vlevo a po překonání dost dlouhé ulice se Niall rozpomenul, že jsme měli jít doprava. A to tvrdil, že tu cestu jistojistě zná. I přes malé komplikace jsme však luxusní dům Luka Hemmingse úspěšně našli a nějakým zázrakem i včas.
Nejenže byste ten barák poznali od ostatních tím, že bylo slyšet tlumené dunění hudby a byl plný lidí k prasknutí, na rozdíl od ostatních v čtvrti zářil luxusem jako modrá růže v záplavě červených. Po pravé straně zahrady se nacházel obrovský bazén a terasa.
Není divu, že si tuto párty mohl dovolit, jeho rodiče musí být miliardáři.
Přišli jsme k místu, které jsme s Niallem považovali za vchodové dveře, protože se kolem nich shlukovalo nejvíce lidí, a vešli jsme dovnitř.
Většina tváří mi byla povědomá, všichni to byli ostatně lidi ze školy, z různých tříd, různých ročníků, jen jsem si pochopitelně za ten měsíc a půl na téhle škole pamatoval pouhý zlomek jmen.
Nacházeli jsme se ve velké potemnělé místnosti- obýváku, který byl centrem všeho dění.
Pak jsme ale s Niallem zahlédli známé tváře a náš cíl byl jasný. Protlačili jsme se davem a do minutky se octli u Caluma a Nolana, se kterými jsme prohodili pár slov.
