Tajemné esence

9. ESENCE - VINA

Táhlo mě to ke dnu.
Připadal jsem si jako ve snu.

Nekončící louky,
údolím protékající řeky,
v nichž žijí mořští draci.

Tíží mě to,
mé srdce to neunese.
I myšlení mi to sebralo.
Snad brzy po všem bude.

Sžírá mě to zevnitř,
přál bych si to udělat jinak.
Otevírá se přede mnou prázdná pustina,
a nekončící dlouhá cesta.

Vzpomínky mi zbyly,
převažují v nich mé chyby.
Světlé chvilky nevidím,
jsem zaslepený pouze tím špatným.

Vina má nade mnou moc,
se strachem se budím noc co noc.

Rozsápaná křídla viny,
mne nad ránem obestřela.
To si budu vyčítat navždy,
protože se stal ze mě vězeň stálý,
co se sžírá kvůli špatnostem,
které ho provázely jeho životem.

Je podstatný rozdíl mezi člověkem, co žije a tím, co žije svůj život. On nejen že nežil, ale pouze snil. Snil v jedné velké noční můře. Hrozilo, že ho pozře zaživa, to mu ale vůbec nevadilo. Vše mu bylo jedno. Na ničem nezáleželo, protože ona byla navždy pryč.

Život pro něj ztratil život, když o ni přišel. Zmizela mu jako mlha druhé ráno nad lesy po dešti s novými slunečními paprsky.

Ona umřela jeho vinou. Opustila tento svět tak mladá. Kvůli němu přišla o dobrodružství, která si plánovala. Toužila procestovat celý svět. Namísto toho odešla na svět srmtelníkům zapovězený, avšak mrtvým určený.

Vina ho trávila pomalu a dlouze. Vychutnávala si každičký kousek jeho duše, zatímco se trápil v oceánu kostí lidí, co svůj boj vzdali.

Dříve se pral jako lev, ale síly mu docházely. Věc v jeho podvědomí byla každým dnem silnější. Krmil ji svými selháními, lžimi a přetvářkami, dokud nenarostla do enormních rozměrů.

Láska, radost a štěstí, které s ženou svého srdce prožíval, se kamsi vytratily. Jeho myšlení zůstalo černobílé, jako kdysi byly snímky ze starých fotoaparátů. On ale nebyl starým fotoaparátem, jenž by neuměl zachytit barvy. Všechna krása barev z něho vyprchala, když ona naposledy v jeho náruči vydechla.