Tajemné esence

16. ESENCE - STÍN ODVAHY

,,Pane, našli jsme to!"

Křik vojáka z malé místnůstky rezonoval všem přítomným v uších, když vyndal ze zakódovaného sejfu kožený deník, které se dnes už nevyráběly. Papír byl příliš drahý, zeleň potřebná na užitečnější využití než na spotřebování k výrobě papíru. Vše se přesunulo do elektronické formy, avšak vzácně se dal papír ještě najít. 

Nešlo ani tak o to, že se jednalo o velmi drahou komoditu, z níž byl tento deník vyrobený, ale o to, jaká tajemství skrýval. Slova vepsaná třesoucí se rukou do stránek zpívala píseň dávno zapomenutého umění. 

Víra, jež byla v dávno zapomenuté poezii obsažena, se stala nepřítelem nejen osob vysoce postavených u moci. Jen sebemenší jiskra naděje dokázala rozpoutat požár enormních rozměrů, víra díky dokázala přežít. Uchytila se jako parazit a bylo potřeba ji vymýtit, než by se celý systém začal hroutit. 

Deník v rukou řídícího bezpečnostních složek měl být zničen. Slova prodchnutá nadějí na záchranu před blížící se zkázou vypovídala o neschopnosti, ale tak to nebylo myšleno. Lidé (alespoň to, co z nich zbylo) potřebovali naději, příběhy, aby přestali vnímat krutou realitu. 

Jeden z mnoha příběhů zaujal i řídícího. I když by neměl, písmenka se mu urovnala do odstavců a otevřela srdce svému čtenáři. 

Statečné srdce,
v zuřící válce,
zachránit nás může,
pokud se někdo takový najde. 

Světelná rychlost,
bioboty předcházející bystrost,
neztrácející se pozornost,
to vše by měla mít bytost,
jež nás spasit přijde,
a těžký úkol za svůj přijme.

Zbraně u pasu,
jazyk ostrý jako dýku,
čočky první třídy v oku,
jde vstříct svému osudu,
o kterém neví,
že je určen pouze jemu nebo jí?

Války hvězd,
vesmír nás pod ledem pohřbil,
základny naše zatratil,
v galaxii plné černi,
jež přináší zapomnění,
před válkou lidstva poslední. 

Kde je náš zachránce?
Odvahou požehnané srdce,
s čistou duší,
smrtící inteligencí,
krví zabijáka pod kůží,
a s nabroušeným jazykem v dutině ústní.

Kosmické lodě,
vzácná naleziště,
nekonečné vzdálenosti,
tisíciletí staré hvězdy,
svítí pro bojovníka,
jenž  spasí naše životy,
před nebezpečím budoucnosti,
co se vymklo z pod kontroly příštích generací.

Řídící deník rychle zaklapl, ovázal rovněž koženou šňůrkou a předal ho vojákovi stojícímu vedle sebe. 

,,Zničte to," prostý, výstižný a nesmlouvavý příkaz donutil vojáka jednat. I přes rozpaky, které ho naplnily při zadaném rozkazu uposlechl. Jeho systém zareagoval automaticky, a bylo to tak dobře, říkal si voják pro sebe. 

Plameny pohltily papírové stránky, když je oheň pozřel za své. Popel se snášel na čistou bílou podlahu, kde zanechal z tlustého deníku popsaného až do konce pouze šedou hromádku. 

Konec jednoho příběhu otevíral vrátka druhému. Naděje přenechala scénu víře, víra na oplátku přikrmovala svými povídačkami naději o vítězství a bájném spasiteli lidstva v očekávané válce. Naděje ani víra nezachrání tisíce vojáků, dokáže jim ale dodat odvahu a sílu při boji. Nebo mají tyto věci další poselství, která zanikla v historii, když vyměnili vše za technologii?