Tajemné esence

14. ESENCE - PÍSEŇ DEŠTĚ

Temné nebe,
poslalo mi tebe.
Srdce jsi mi zastavil,
krev v žilách rozproudil.
Kam jsi ale zmizel,
na to mi nikdo neodpověděl.

Fialový šeřík,
konec válek,
v mém světě začíná být pořádek.

Ledové moře,
plné duší,
umírám snad někde mezi nimi?
Bílé pláně,
pokryté tisíce kříži,
jsou ozvěnou války,
s popraskanými nápisy.

Oheň plápolá v dáli,
voda šplouchá v korytu řeky,
vítr se prohání nad vysokými horami,
kde se jeho zpěv odráží od skalní stěny. 

Ostrá kopí,
kopyta koní,
ruch na cestách,
odezněl v dalekých domovinách,
do ticha se tu ozývá,
déšť bubnující na střechách.

Kaluže veliké,
kameny v řece kluzké.
Nebezpeční kupci,
za zvuku deště vylézají,
aby okradli všechny přeživší,
co zůstali v mém království.

„Zajistěte levé křídlo, postarejte se o obranu. Nikdo se nesmí dostat dovnitř," kapitán stráže rozdával rozkazy, zatímco se jeho muži řídili stanovenými pokyny. „Chraňte královnu za každou cenu. I tu nejvyšší," dodal šeptem, než se sám vytratil do chaosu bitvy, která zurčela venku před hradem.

Kolem mladé a před týdnem korunované královny se shromáždil kruh odvážných mužů, kteří byli ochotni položit za ni vlastní život.

„Nebudu se schovávat," pronesla nejistě, přičemž se podívala na svého osobního strážce. „Chci bojovat se svými muži."

Zlaté brnění se jí na hrudi lesklo ve světle loučí, jež visely po stěnách kamenného hradu. Výkřiky agónie se nesly po nádvoří, které se nacházelo několik poschodí pod nimi. Její osobní strážce se na svou svěřenkyni otočil, aby ji přemluvil zpět k rozumnému myšlení. Když ale spatřil odhodlání namísto strachu v jejích oceánových očích, rozhodl se.

„Její Veličenstvo doprovodíme do tunelů. Musíme ji dostat pryč z tohoto místa. Musíte přežít, má paní. Musíte být světlem pro náš lid. Musíte zůstat naživu," jeho nakřáplý hlad se nesl chodbou. Přehlušil dokonce řinkot zbraní v podlažích pod nimi.

Královna chtěla něco namítnout, ale nestihla to. Její osobní strážce ji strhl k zemi. Šíp letící oknem se svezl po jeho zbroji, když dopadli na zem.

Oba ztěžka dýchali. Zřejmě jeho paní měla vyražený dech, ale nebyl čas se tím zabývat. Musel ji dostat pryč z hradu.

Když se na ní podíval s napřaženou rukou, aby jí pomohl vstát, div se celá netřásla. Odhodlání z ní vyprchalo a naplnil ji strach. Zlatá koruna osázena safíry se odkutálela několik kroků od ní. Byl to symbol vládce rovněž jako meč, jenž jí visel u boku. Zdobená rukojeť zbraně, s níž neuměla zacházet, jí překážela při následném sestupu chodbami dolů do tunelů.

Nechtěla se bát. 

Nemohla se bát. 

Její lid trpěl a ona jim nemohla pomoct. Nevěděla, jak jim pomoct. Ona se nikdy neměla dostat na trůn. Měla zůstat jako druhorozená, namísto toho se z ní stala dědička království.

Válka jí toho vzala hodně – starostlivého otce, milujícího staršího bratra a její lásku, která zemřela na bitevním poli, a byla někde nedůstojně pohřbena bez svého meče. Musela jít dál.

Déšť, co rozmáčel cesty, kdysi bubnoval do teď vysklených oken, jí zpíval na rozloučenou. Vítr svištěl mezi bojovníky, pomáhal jim a ztěžoval podmínky při boji na život a na smrt.

Jestli ji válka něco naučila, tak to, že se nesmí bát. Musí zůstat silná. 

Vytáhla meč z pochvy a byla připravená ho použít, kdyby šlo do úzkých. Nepřežívala kvůli sobě, slovům kapitána nebo jejího věrného strážce, ale protože ji lidi potřebovali. Ona potřebovala je.

Z šestnáctileté dívky s korunou v brnění a ostrými muži po boku se stala královnou, co se nevzdá. Až válka skončí, dostane své království na vrchol potravního řetězce a ukáže všem, že není jen žena bez muže vedle sebe.