Tajemné esence

18. ESENCE - LETNÍ NOCI

Vůně dřeva,
šelest lesa,
nekonečná cesta.
Přesně tak vypadá tvé srdce,
když se k němu chce někdo dostat.

Zurčící potok,
klidná hladina jezera,
bouře neovladatelná,
pohltila nejednoho námořníka. 

Divá zvěř se skrývá v houští,
piraně vyskakují vysoko z vody,
hadi syčí z prašných pouští,
tygři tasí drápy,
ještě než dojdu k prvnímu rozcestí. 

Všechny nástrahy,
vysoké zdi,
slepé uličky,
skrývají poklad nejcennější,
dveře se snadno otvírají,
máš-li k nim patřičný klíč.

Zámek ze skla,
v něm krásná princezna,
u rybníka rusalka,
v temnotě paní pekla. 

Kdo jsi ty?
Ženou mého srdce,
vílou tančící na louce.
Při měsíčním světle,
česající se perleťovým hřebenem,
tancující s mladým myslivcem?

Zpěv cikády zněl nocí,
doprovázený pány houslisty cvrčky.
Podkres vytvářely žáby,
jež na okraji rybníka stály. 

Půjdeš se mnou?
Po dlouhé cestě,
v nečase nejedné bohyně,
která chtěla zabránit mé lásce k tobě?

Slýchám dlouhé koncerty,
staly se klíčem k tvému srdci,
tak se se mnou vydej do letní noci,
kde protančíme spolu celé věky. 

Na prst si namotával zlatou loknu té, jež uloupila jeho srdce. Leželi v trávě, slunce zapadlo za obzor, ale jim to nevadilo. Nikdo a nic nemohlo zkazit tuto chvíli. Jejich poslední společnou chvíli.

,,Kdy se uvidíme?" zašeptala potichu, otočila se k chlapci, jemuž ležela na rameni, čelem. Stesk po její lásce jí běhal po zádech světelnou rychlostí.

Nechtěla se s ním loučit, dávat mu sbohem. Toužila s ním prožít celé věky, klidně i zde na první pohled pouhé louce plné lučního kvítí, avšak i tohle místo bylo velkolepější, když tady ležel vedle ní. Po jeho boku se cítila jako královna.

Kým bude ale bez něho? Pouhým střípkem rozbitého zrcadla, který se ztratil daleko od svých druhů. Bude úplně sama, navěky věků, snášet tu prázdnotu v srdci, jež už nikdo nikdy nezaplní.

,,Až prožiješ krásný a dlouhý život," zamumlal jí do vlasů připomínajících tekuté zlato v záři posledních paprsků slunce toho dne. Rty jí přitiskl na temeno na hlavy, přitiskl si jí ještě více k sobě, když jí pověděl kouzelná slova, jež patřila jen a pouze jí jedné: ,,Nezapomeň, že tě miluju. Nikdy nebudeš sama, vždycky budu s tebou."

Poslední slova se rozplynula za černým lesem jako žhavá koule, která zašla za obzor. Ruka, jež jí objímala, zmizela. Rty u jejího ucha odpluly do noci po letním vánku pryč do nehynoucí temnoty.

Osaměla. Slza jí skanula po líci dál dolů, aniž by ji zastavily něčí prsty s drsnými bříšky prstů, přesto tak jemnými a nezapomenutelnými, rovněž jako jejich majitel.

,,Nikdy nezapomenu."

Les za ní se probouzel k životu, koncert měl co nevidět začít. Ostatní by na jejím místě chvátali zpět do přehuštěných měst plných umělého oslepení, jen aby nezůstali po setmění v ještě úchvatnější krajině. Ona ale setrvala, a poslouchala.