Žil ve mně,
ničil mě.
Sžíral mé vzpomínky,
mou kdysi čistou duši.
Stal se z něho parazit.
Dřív takový nebyl.
Byl to ďábel,
vlk v rouše beránčím,
jenž mě okouzlil svým vzhledem,
svou podstatu hluboko pod povrchem skrýval,
když si mě okolo prstu omotával.
Byla jsem slepá,
protože já se zamilovala.
Láska je hluchá,
tíží mě má chyba,
okovy mě spoutala,
do nicoty uvrhla.
Bloudím nocí,
chodím po zemi nasáklé krví.
V lescích žijí stvůry,
na poušti nesmrtelní hadi.
Přes všechny zrůdnosti,
co na mně napáchali,
neslyším vlastní naříkání,
bolest zmizela již dávno,
než se ze mě stalo toto.
Jsem snad duch?
Nebo možná zloduch?
Chtěla jsem být jednou sobecká,
a jak jsem dopadla?
Nezbyla ze mě ani jiskra,
jež doprovázela každý den mého života,
než jsem vše z toho zahodila,
pro špatnou stranu se rozhodla.
Skutky mé mě dohnaly,
vlnou provinilosti zahltily,
na samotné dno svrhly,
když jsem se postavila nepříteli.
Křik můj se do dáli nesl,
oheň ve mě zadusit chtěli,
ale neuspěli.
Vzepřela jsem se,
bradu vysoko hrdě zvedla,
na vlastních nohou odsud zmizela.
Něco ve mně zůstalo,
někdo zaplnil mé tělo.
Zahltil ho cizími vzpomínkami,
když jsem upadala do hluboké temnoty,
vyvolané služebnicí smrti.
Vzdala jsem se,
nechala mu v rukou opratě,
nad svým životem,
ztraceným na hlubokém dnu,
kam nikdy nedohlédnu.
Sebrali mi mou korunu,
pokořili mou duši,
jen já za to mohu,
že nikdy nedám sbohem těm,
jenž za mě bojovali a věřili mi.
Na ně nikdy nezapomenu.
YOU ARE READING
Tajemné esence
PoetryPodzim je tu, a s ním přišel nápad naučit se rýmu. Emoce, déšť a filozofie, ujaly se psát příběh tak trochu z jiné koleje. Básně vznikly náhodou, dohromady ale vytvoří novou podobu, jenž se pokusím vnést do jejich příběhu. Každá je jiná, avšak za...
