Vánoční překvapení vol. 2

1.12. Všechno zlé je k něčemu dobré

To snad ani nemohli myslet vážně. Ráznými kroky procházela malým městečkem.

Táhnout se do obchodního centra, to jí ještě zbývalo. Už tak neměla času nazbyt.

Autobus, do kterého o několik málo minut později nastoupila, se ploužil zasněženou krajinou. Veronika si znuděně opřela hlavu o chladné okno a zachmuřeně si povzdechla, že pěšky by tam byla dříve. Únavou se jí začaly zavírat oči, až nakonec usnula.

Ze sladkého snění ji vytáhl nepříjemný hlas.

„Slečno, vstávejte, jste na konečné." Veroniku polil studený pot. Tohle se stát nemělo. Poslední stanice byla od té, na které měla vystupovat vzdálená přes dvacet minut jízdy. V rychlosti vyběhla z autobusu a doběhla se na zastávku, ze které odjížděly autobusy na druhou stranu.

„Tady už nic nepojede, paninko, poslední odjel před půl hodinou," ozvalo se za ní, zatímco se dívka snažila přes námrazu přečíst časy odjezdu.

Veronika se zděšením zjistila, že má pravdu. To znamenalo, že opravdu bude muset jít pěšky. Všudypřítomné šero jí situaci nezjednodušovalo.

S námahou se tedy hnědovlasá dívka vydala na cestu. Po chvíli jí s potěšením došlo, že má v batohu zapomenutá sluchátka. Pustila si tedy koledy, aby jí navodily tu správnou vánoční náladu.

Ne, to nebyl dobrý nápad. Už po pěti minutách poslechu písniček je nemohla vystát, a tak raději hodila mobil zpět do batohu.

A proč že vlastně musí podstupovat tyto krušné chvíle? Celé to byla chyba doručovatele, který prohlásil, že kvůli poruše auta nemohou rozvážet zboží pro tuto oblast. A tak jsme se dostali až sem, kdy se Veronika vláčí do obchodu kvůli vyzvednutí vánočního dárku.

Přišlo jí, že cesta musí být nekonečná. Její oblečení pod vrstvou sněhu navlhlo a teď jí začínala být zima. Po dlouhé době ale konečně zahlédla první domky největšího městečka v okolí. Blížila se ke svému cíli.

Když procházela městem do jeho centra, začala se jí zlepšovat nálada. U domů stálo několik sněhuláků. Jeden z nich mohl vzdáleně připomínat psa. Malá skupinka dětí se po odpoledni stráveném sáňkováním vracela zpět domů. 

Když dorazila k obchodnímu centru, spokojeně se usmála. Trvalo jí takovou dobu se sem dostat, ale přeci tu byla. Jenže nadšení velmi brzy opadlo. Stalo se to poté, co zahlédla zhasnutá světla v obchodě s elektronikou.

Zoufale se svalila na lavičku a chytla se za hlavu. Trvalo jí více než hodinu a půl, aby se sem dostala a oni už mají zavřeno?

„Nic si z toho nedělejte, slečno, otevřou vám i zítra." Veronika se s leknutím otočila.

Ze stánku s balícími papíry se na ni usmíval mladý muž, který mohl být stejně jako ona ještě studentem vysoké školy. Světlé vlasy mu padaly do čela, ale to nezabránilo tomu, že se na ni jeho oči mile smály.

„Mohl bych vás pozvat na šálek čaje? Kdybyste na mě počkala, končím za dvacet minut."

Veronika se potěšeně usmála. Přeci jen nebude dnešní den tak hrozný. A už jí vůbec nevadilo, že se sem bude muset zítra vrátit.

Akorát příště musí přijít včas.

---

Dnešní část byla od eileeen_