Vánoční překvapení vol. 2

22.12. Šíleně smutný ženich

Namísto sněhu venku zatím pršelo, vánoční náladu to však Martinovi ani Alešovi vůbec nezkazilo. V jejich bytě by to nezkazilo náladu nikomu. Už od začátku prosince totiž začali s vánočními nákupy a následně poctivou výzdobou každého místa ve všech pokojích. Na vstupních dveřích byl pověšený věnec, okna zdobila světýlka, vánoční nálepky a řetězy, na stolech v obýváku a v kuchyni byly ubrusy s vánočními motivy, které ušila Alešova babička, nechyběl ani betlém, vánoční hvězda, andělské zvonění se svíčkami, adventní věnec vlastní výroby, puštěné vánoční koledy, v ložnici si na lustr pověsili jmelí,... Samozřejmě obývák zdobil velký ozdobený vánoční stromeček a druhý malinký si dali do ložnice. No a v koupelně měli sněžítko, asi kdyby se na záchodě někdo z nich nudil.

„We wish you a merry Christmas, we wish you a merry Christmas, we wish you a merry Christmas and a happy new year!" zpíval si Aleš při přípravě svatebních výslužek, které obsahovaly svíčky s vůní vánočního cukroví, zvonečky na stromek s jejich jmény a vlastnoručně vyrobené sněhové vločky, to všechno v menším modrém pytlíčku, když v tom jej přerušil Martin.

„Lásko moje,... jak si tě mám vzít a strávit s tebou zbytek svého života, když mě budeš dál zabíjet těmi anglickými vánočními slátaninami? To ten můj život moc dlouhý nebude teda," prohlásil, přičemž nevěřícně zakroutil hlavou.

Za ten rok, co opět tak rychle uplynul, Martin i Aleš odmaturovali, i když Aleš kvůli didaktickým testům z češtiny až na druhý pokus. Tolik se soustředil na své nedostatky v ústní části, že na tu písemnou úplně zapomněl. Ústní nakonec byla nepovinná, což ho pěkně naštvalo, ale ne všechno přece vyjde napoprvé. Navíc tu byl Martin, který Aleše podporoval a učil se s ním.

Po maturitě se spolu odstěhovali do společného bytu, aby spolu mohli plánovat budoucnost. Zatím ani jeden z nich nepodal přihlášku na vyšší odbornou nebo vysokou školu, jelikož se rozhodli, že si chvíli budou užívat života a zkusí získat nějaké pracovní zkušenosti. Namísto další školy si zatím oba udělali rekvalifikační kurz, aby mohli dočasně pracovat ve firmě nového přítele Martinovy matky a vydělali si nějaké ty peníze jako malíři pokojů. Díky tomu už si kromě svatby, jež bude do roka a do dne, naplánovali líbánky v Paříži, cestování po Česku a dovolenou u moře a na horách.

Zkrátka oba aspoň na chvíli odmítali řešit to, že jejich plány budou stát hodně peněz a snažili se užít si každou minutu. Kdo by taky chtěl před svatbou řešit zbytečné problémy?

„Neboj se, než tě stihnu zabít, budu mrtvý já. A nezabijou mě anglické vánoční písničky, ale moji rodiče. Vyhlásí mou popravu, jakmile se dozví, že si tě beru," vydechl Aleš a přivoněl si ke svíčce, kterou právě dával do pytlíčku, jako to dělal u každé.

„Páni a do téhle rodiny já se mám přiženit. Tvoji rodiče nemůžou vidět krev, a tak pořádají popravy," zasmál se Martin, ale Alešovi do smíchu moc nebylo.

„Měli jsme jim to prostě říct dřív. Akorát jim zkazíme Vánoce."

„Takže zaprvé. Ani nevíš, jak to vezmou. A zadruhé. Udělali jsme dobře, že jsme se rozhodli jim říct o svatbě až na poslední chvíli. I pokud by jim náš vztah vadil, před Štědrým dnem se na tebe snad nenaštvou a budou za tebe šťastní. A pokud se naštvou a budou tě nenávidět, nebude tě to mrzet, protože budeš mít svůj velký den. Budeš si totiž brát svého dokonalého prince na bílém koni. Lepšího už nenajdeš, to je nemožné," zazubil se nevinně Martin, který se snažil zůstat optimistický a Aleš se nakonec uchechtl.

„Spíš si budu brát blbečka na bílém kole, ale i to je super."

Martin nad ním jen protočil očima a pokračovali v přípravě výslužek, aby to stihli ještě před obědem.