Vánoční překvapení vol. 2

23.12. Vánoční přání

Noc z 23. na 24. prosince

„Tak jo, vole, Silvestr je domluvenej, bude to velký. Hele ale už fakt musím končit, řídím. Jedu k našim na Vánoce, tak se zatím měj," rozloučím se s Kamilem a natáhnu se rukou k sedačce spolujezdce, kde se mi povaluje mobil. Nemůžu ho ale nikde nahmatat, a tak se nakloním víc, až mi v mé snaze dosáhnout tam kam chci, cukne volant pod rukama doprava.

„Sakra," zanadávám hlasitě a prudce se narovnám, abych se stihl srovnat na silnici a nesjel do příkopu. Rychle zkontroluju situaci přede mnou. Tuhle silnici znám jako svý boty, myslím, že bych tudy mohl jet i poslepu. Přede mnou je dlouhá rovinka, v dohledu není žádné auto, které by narušovalo černočernou tmu. Každý už je nejspíš u svých blízkých, zachumlaný v teplé posteli s měkkou dekou a vyčkává ten nejkouzelnější den v roce. Byl bych už tam taky, kdybych neskejsl v práci až do večera, protože si šéf usmyslel, že musíme udělat práci navíc, než nastoupíme na dovolenou. Sjedu pohledem na hodiny na palubní desce auta a čas právě přeblikne na přesnou půlnoc.

„Veselé Vánoce," popřeju sám sobě unaveně a hlasitě si povzdechnu nad představou, že mě čeká ještě tak hodina jízdy. Zavrtím se v sedačce a popošoupnu zadek víc dopředu, abych neseděl tak zpříma, protože už mě z toho bolí záda a chci si pořádně opřít hlavu, která mi připadá čím dál těžší. Promnu si ospalé oči a v duchu si zanadávám, že jsem měl s Kamilem mluvit dál, protože rádio hrající jednu koledu za druhou mi očividně od únavy moc nepomáhá. Nechtěl jsem si ale zbytečným kecáním ubírat soustředění, které při noční jízdě potřebuju víc než kdy jindy. To co jsme si potřebovali říct, jsme si řekli.

Nad lesem rozprostírajícím se přede mnou vykoukne měsíc v úplňku a jeho světlo dopadá na silnici přede mnou, díky čemuž si všimnu odpočívadla, na kterém bych si mohl chvilku zastavit. Možná by mi stačilo na chvilku vyjít z auta ven na čerstvý ledový vzduch a protáhnout si trochu tělo. Pak mi ale oči zabloudí zpátky k hodinám a rozhodnu se, že půl hodiny cesty ještě zvládnu a nebudu se tady zdržovat. Už chci být konečně doma.

Protáhnu se aspoň trochu, co to dá, za jízdy v sedačce a pootevřu si okýnka, aby mě ledovej vzduch trochu pofackoval. Chvilku mám pocit, že to pomáhá, ale mezi poli před vesnicí, kde bydlí moji rodiče, už se nedokážu ovládnout. Oči se mi samy zavřou a probere mě, až když mi klinkne hlava.

Zprudka se nadechnu a otevřu oči dokořán, abych zjistil, kde sem a co se děje. Už je ale pozdě. Jen pár metrů přede mnou stojí mohutný strom, o kterém mi táta vyprávěl, že ho sázel s dědou, když byl ještě malý kluk.

Tělo mi tak zkoprní, že nedokážu ani cuknout volantem do strany. Nedokážu ani šlápnout na brzdu a v uších mi hučí. Jedu střemhlav proti majestátnímu kmenu, který už se skoro dotýká kapoty mého auta. Zavřu oči a mé tělo vzápětí pohltí plameny bolesti.

Jako lusknutím prstu je ale všechna bolest pryč. Otevřu oči a s překvapením zjišťuju, že ležím na zemi vedle auta. Zmateně se posadím a rozhlédnu se kolem. Když si všimnu postavy stojící kousek přede mnou, šokovaně zalapám po dechu. Dívka má dlouhé černé vlasy, které jí v loknách spadají až pod zadek. Na sobě má jen kraťoučké černé tílečko končící hned pod jejíma prsama a černou minisukni do pasu. Bosé nohy boří do sněhového poprašku, a tak momentálně nevím, čemu se divit ze všeho nejvíc. Jak je možné, že už nesedím v autě a co tu dělám? Kdo je ta nejnádhernější dívka, kterou jsem kdy viděl a jakto, že není promrzlá na kost? A jak je doprdele možné, že jí ze zad trčí obrovská bílá křídla a celá září měkkým a hřejivým světlem?

„Co se to děje?" vypadne ze mě nakonec. Dívka protočí očima, naštvaně se na mě zamračí a opře se zadkem o kapotu auta.

„Co bys asi tak řekl? Jsi mrtvej," prohlásí. I když vím, že to nejspíš na její poměry řekla tvrdě a rozzlobeně, zní její hlas spíš jako hebký zpěv, který mě provází po nocích ve snech. Po chvilce okouzlení mi konečně dojde význam jejích slov.