Vánoční překvapení vol. 2

16.12. Píseň Ellendrtanu

Dláždění nádvoří pokryté slabou, téměř neviditelnou vrstvou ledu nebezpečně klouzalo. Nejedna vysoká vojenská bota z pevné kůže při přešlápnutí z nohy na nohu podklouzla, až její majitel nebezpečně zavrávoral. Růžové nebe vysoko nad hlavami všech na nádvoří se skrývalo za těžkými fialovými mračny, která už už hrozila svět pod sebou zasypat bílými, až magicky tichými sněhovými vločkami. Modré slunce už dávno zmizelo z očí, to bílé svými paprsky sotva ještě olizovalo západní obzor. Ani to žluté už nebylo dostatečně silné, aby dokázalo mraky prozářit, ne-li dokonce protrhat. Prostor mezi věžemi hradu, zdmi a vysokými hradbami byl osvícen jen planoucími loučemi.

Ani to však elitní třicítce lesanských vojáků nebránilo, aby pozdě odpoledne postávali na západním nádvoří, tom největším, jaké královskému hradu příslušelo. Tedy, kdyby byla volba na vojácích samých, rozhodně by radši než mrznout venku a ohánět se mečem zvolili možnost zavřít se na svých ubikacích, schoulit se u ohně a zahrát si u poháru jarské šťávy a partičky karet. Jenže být elitními vojáky neznamenalo, že budou mít volného času, kolik budou chtít, že si budou moci dělat, co je zrovna napadne. Ne, ba právě naopak. Být elitním vojákem s sebou neslo prestiž. Ruku v ruce se zodpovědností. Třicet tři nosů bylo rudých mrazem, třiatřicet tváří se červenalo námahou, horké výdechy z třiceti tří úst se hned u rtů srážely v obláčky páry a stoupaly oblohou vzhůru.

A třiadvacet cvičných mečů se ztupeným ostřím do sebe přesto vráželo v rytmu pravidelném, ani jednou jedinkrát nezakolísal. Nádvořím se neslo kovové řinčení, tak hlasité se zdálo v tichu zimního večera panujícího, tak ohlušující proti tichému, snad až kolébavému ševelení větru. I sluhové ve stájích v teple s koňmi či na samé druhé straně hradu mohli slyšet, že elitní armádní uskupení neustává nikdy. Že je stále v plné pohotovosti, aniž by záleželo, jaké je venku počasí – či jaký se blíží čas.

„Znova!" zavelel nesmlouvavě kapitán, ten jediný, který nestál proti žádnému protivníkovi, a pozvedl cvičný meč, jejž přesto svíral v dlani, šikmo nad svou hlavu. Vojáci nepřemýšleli, jak se mu mohlo podařit zachytit čepelí mraky proniknuvší paprsek žlutého slunce, když jeho odraz projel muži jako nůž. Zastavili se uprostřed svých sekvencí, přechytili jílce, přešlápli z nohy na nohu – což se neobešlo bez několikerého uklouznutí na namrzlém dláždění – opět se přikrčili v kolenou a zahleděli se na postoje těch, kteří stáli proti nim. „Střecha! Reverz! Levý kryt!" Sotva dozněly poslední hlásky prvního pokynu, meče o sebe třískly a vojáci hladce přecházeli do dalších. Amaron Stone spokojeně přelétl pohledem své svěřence. Jistěže si byl moc dobře vědom, že za toto venkovní cvičení na otevřeném chladném vzduchu si vyslouží nejednu nepřímo vyřčenou nadávku, nejeden křivý pohled. Však měli vojáci k dispozici i cvičiště vnitřní. Možná v něm sice neměli krb, ačkoli ani on by sám o sobě nestačil k vytopení celé prostorné haly, jež vojákům náležela, ale alespoň by byli ušetřeni nepravidelných závanů ledového vzduchu a mrazivé mlhy, která se jim bez milosti snášela na hlavy, ramena a prokřehlé prsty.

Jak putoval pohledem od jedné dvojice ke druhé, oči mladého kapitána se zastavily na páru na levém okraji. Cítil, jak mu koutky úst lehce cukly, když menší z této dvojice poskočil na špičkách na místě a přidal k poslednímu pokynu ještě jeden další úder, jejž vysoký bojovník proti němu s lehkostí sobě vlastní odrazil. Nejmenší a nejdrobnější voják z celé jednotky následně zatřepal hlavou, až se mu po zádech rozlil vodopád jen lehce zvlněných platinově plavých dlouhých vlasů. Jestli měl někdy někdo pochybnosti o tom, že by snad žena mohla držet meč a umět se jím ohánět, že by dívka nemohla být rovnocenným soupeřem bojovníka, že by nemohla být pevnou součástí armády? Možná byla vně třicítky, možná byla jednou z tří, kteří měli vůči této jednotce vůdčí postavení. Lesia však byla všemi třiceti přijímána jako jim rovná. A pranic s tím neměla společné skutečnost, že byla korunní princeznou. Byla jednoduše jednou z nich; jednou z elitních bojovníků. A své místo si vysloužila nikoli svým původem, nýbrž schopnosti a umem, jejž nejednou prokázala, když vzala do ruky meč.