Vánoční překvapení vol. 2

8.12. Věřím na kouzlo Vánoc

Byl zrovna jeden z prvních prosincových dní tohoto roku. Z ničeho nic, jako když lusknete prsty, se venku ochladilo a nastal ten správný čas vytáhnout ze skříní teplé kožešinové kabáty. Z nebe, jako když rozsypete pytel s peřím – velké množství pytlů s peřím, se začala snášet první sněhová nadílka. Ulice v náručí tmy osvětlovala jen mihotavá záře linoucí se z těch mála ještě fungujících a vandaly neponičených pouličních lamp. Město chystalo instalaci nových lamp, ale jak se říká – skutek utek. Slova plynula z úst, ale lampy nikde.  A tak jsem malými krůčky cupitala po kluzkých dlážděných chodnících zpola zahalených ve tmě a snažila se přidat do kroku, jak jen to šlo. Cítila jsem, jak mi podrážky zimních workerů podkluzují i přesto, že výrobce prohlašoval cosi o „obuvi jako dělané do zimního nečasu". Nenechám si však tento okamžik zkazit. Zima byla mým obdobím. Milovaným obdobím. Zasněžené ulice a stromy, sníh praskající pod podrážkami bot, koledy linoucí se zpola otevřených oken, ozdobené a rozsvěcené stromky a věnce, vůně punče a trdelníku linoucí se ze středu města a hlavně - čas strávený s rodinou a milovanými.

Na tohle všechno jsem se těšila celý rok. Celý celičký rok. Nyní už chybělo jen něco málo přes dva týdny do Štědrého dne a já se nemohla dočkat, stejně jako když jsem byla malá a se sestrou jsme se každý večer těšily, až budeme moci otevřít další okénko na adventním kalendáři a do Vánoc bude zbývat zase o den méně. Připadala jsem si naprosto stejně, sice už jsem nebyla malá holka, ale ta radost a nadšení, to mi nikdo vzít nemohl. A moje sestřička? Chyběla mi.

Pamatuju si, jak si ze mě doma všichni dělali srandu. Toužila jsem se totiž stát Grinchem. Byl mojí nejoblíbenější pohádkou. Jednou jsem si dokonce i přes výslovný zákaz mojí maminky obarvila vlasy a chlupy na rukách na zeleno. Bylo mi myslím dvanáct a použila jsem jen barvící sprej na vlasy, ale i tak jsem si vysloužila zaracha až do nového roku. Ještě dnes si dokážu vybavit mámin zděšený pohled, který jsem vůbec nechápala. Já z toho přeci měla ohromnou radost. Konečně ze mě byla malá Grinchova holčička. Když pak přiběhl náš pes s rolničkami přivázanými k uším a ocasu byla to poslední kapka. Od té doby jsem měla zakázáno byť jen na jakýkoli barvící sprej a vánoční ozdoby sahat. Při těch vzpomínkách jsem se musela usmát.

Byly to úžasné časy, a jak moc mi chybí. Nyní, tisíce mil od domova v osmi-milionovém městě mi tyhle časy chyběly ještě mnohem víc. Vím, že už je to dlouho a moje konvenčně přijatá lhůta vyhrazená k truchlení už dávno skončila, ale já nemohla jinak. Cítila jsem to stejně, jako by to bylo včera, co jsem přišla o celou svoji rodinu. Přitom už je to celých pět let, kdy se mi život převrátil vzhůru nohama.

Nohy mě nesly ulicemi města. Sama jsem neměla tušení, kam jdu. Prostě jsem šla. Jen tak. Když se mi líbila výloha obchodu, zastavila jsem se a prohlédla si ji. Někdy jsem i vešla dovnitř. Jindy zase pokračovala dál v cestě.

Pak jsem uslyšela smích. Hlahol veselých lidských hlasů. Bezstarostných, užívajících si přítomný okamžik. Když jsem vyšla za rok ulice, rozprostřelo se přede mnou velké náměstí. Náměstí s ledovou plochou uprostřed zaplněnou desítkami smějících se lidí.

Aniž bych si to uvědomovala, nesly mě nohy blíž k té ledové nádheře. Opřela jsem se o hrazení a pozorovala pableskující ledovou plochu přede mnou. Zářila. Nepotřebovala ozdoby a světýlka, zvládala to sama. Napohled dechberoucí, na omak chladná – to všechno byla.

Dívala jsem se na kupu dětí, které právě naběhly na led. Sotva se držely na nohou, ale ta radost vepsaná v obličeji každého z nich, ta byla k nezaplacení. Za nimi vyběhlo pár chlápků na bruslích a rozprchlo se mezi děti. Všichni na sobě mikiny s logem místního hokejového družstva, jak hokejisté, tak děti. Kdybyste jen viděli tu hrdost v každém obličejíčku, bylo to nádherné.