Vánoční překvapení vol. 2

10.12. Vánoční rozhodnutí

Teresa si zálibně prohlédla vánoční výzdobu v obýváku. Trvalo celé hodiny, než s Michaelem vynosili bedny z garáže, sundali podzimní dekorace a vyměnili je za betlém, barevně sladěné polštářky s našitými vločkami a postavičky Santy ve všech možných i nemožných velikostech. Michael stále venku natahoval kilometry světýlek, aby se jejich dům mezi ostatními v ulici krásně vyjímal. Koneckonců bylo už desátého prosince, byli poslední, kteří ještě výzdobu neměli a ani jeden z nich nechtěl mít ostudu po celém předměstí Denveru.

Spokojeně si povzdechla a natočila se bokem ke krbu, na kterém se skvěla velká vánoční fotografie z loňského roku, kde seděli s Michaelem a jejich dvěma dětmi - Alexandrem a Charlotte – na gauči, oblečeni do stejných kýčovitých svetrů se sobem. Taková byla rodinná tradice; každoroční trapné foto. Michael vždy napůl vtipkoval, že jejich děti musí mít jako správní Američané nějaký dobrý důvod k tomu, aby jednou mohli navštěvovat psychologa, co je okrade o stovku za hodinu, tak proč to nehodit na vánoční fotku?

Z prvního podlaží se ozvala ústřední píseň z milionkrát ohraného CDčka Katy Perry. Lottie byla v posledních pár týdnech zpěvačkou posedlá a hrála jej stále dokola. Podle očekávání se rozrazily dveře od pokoje naproti popové fanynky a ozvalo se: „Proboha, jen to ne! Vypni to! Okamžitě to vypni!"

Raději se do hádky nezapojovala. Nebylo to tak, že by jí Katy Perry taky nešla na nervy (šla, až k zešílení), ale kromě ztlumení neměla v rukávu žádné výchovně použitelné řešení. Hudební vkus desetiletých holčiček se špatně reguloval. Chystala se potichu odplížit do kuchyně, než po ní budou její ratolesti chtít, aby je rozsoudila, když zvenku zaslechla: „Dobrý večer, jste pan Jones?"

Odhrnula červené závěsy a vyhlédla z okna, aby zkontrolovala, jestli nemá donést ven manželovu peněženku, aby mohli přispět na charitu kterékoliv skupince koledníků, kteří obcházeli okolní domy, když uviděla u chodníku stát dvě blikající policejní auta. K manželovi se sněhem prodírala oplácaná policistka tmavé pleti s deskami v rukou.

Na nic nečekala, nazula si v předsíni zimní boty, strhla z věšáku bundu a vyběhla ze dveří. Dostala se k nim v okamžiku, kdy Michael slezl ze žebříku a potvrzoval své jméno. Stejným způsobem přitakal i na otázku ohledně jeho data a místa narození i rodného čísla.

„Co se děje?" zeptala se s obavami. Mohlo se někomu něco stát? Nebo se snad jejich syn přimotal k něčemu, k čemu neměl? Ve čtrnácti dělali teenageři různé blbosti.

„Vy budete asi paní Jonesová, že?" zeptala se policistka. Ani nečekala na odpověď a pokračovala. „Potřebuji s vámi a vaším panem manželem nutně mluvit. Mohla bych na chvíli dál?"

„Jistěže." Teresa se rychle podívala po Michaelovi. V blikavé záři policejních majáků vypadal starší než na svých devětatřicet. Vydal se za ženami k domu, ale od policistky si držel solidní odstup.

Netrvalo dlouho a všichni tři seděli v jejich obývacím pokoji, který vypadal, jako by vypadl z vánoční pohlednice. Policistka odmítla čaj i občerstvení, místo toho vytáhla z tlustých desek jakési dokumenty. „Pane Jonesi," obrátila se na Michale, který sebou škubl. Měl v mládí párkrát oplétačky s policií a od té doby se v jejich přítomnosti cítil velice nesvůj. „Mám pro vás velice smutnou zprávu. Váš bratr, Anthony Jones, včera zemřel."

V místnosti se rozhostilo ticho, které rušilo jen praskání dřeva v krbu.

Teresa potichu vydechla. Byla to špatná zpráva, pochopitelně, ale alespoň to znamenalo, že nemá jejich rodina žádné potíže. V duchu si nadávala, že podezírala Alexe, že se svými kamarády něco provedl.