Vánoční překvapení vol. 2

24.12. Krásné Vánoce, vločko

Miluju zimu. A ještě víc ji zbožňuju, když sněží a příroda se zahalí do krásné bílé peřiny. Možná za to vděčím rodičům, kteří nás s mým bratrem a sestrou vedli k Vánocům jako k něčemu kouzelnému a pohádkovému. I po letech jsem si totiž ten čas dokázala vždy naplno užít, a to od první adventní neděle až do té poslední.

Když jsme byli s Jonášem malí, každá neděle byla něčím speciální. Tu první jsme si s rodiči vyjeli někam na výlet, další jsme pak společně pekli cukroví, třetí jsme zdobili vánoční stromek a čtvrtou jsme, když už jsme byli větší, tajně balili vánoční dárky. Zároveň jsme ale každý večer společně proseděli u vánočních filmů a popíjeli punč a svařené víno.

Máma uměla ten nejlepší svařák na celém světě. Už jsem jich ochutnala spousty, ale ten její pokaždé krásně voněl po skořici, badyánu a hřebíčku s takovou vyvážeností, až se mi sbíhaly sliny, jen jsem si na něj vzpomněla.

Na klasické tradice jsme si nikdy moc nepotrpěli. Stromek jsme zdobili třetí adventní neděli, aby nás Ježíšek našel, dárky jsme rozbalovali až po večeři a pokaždé jsme se všichni vyšňořili, jako bychom šli na nějakou nóbl večeři. Ale to bylo vše. Žádné lodičky z ořechových skořápek, lití olova nebo házení papučí a rozkrajování jablka. A popravdě mi nic z toho nechybělo. Stačily mi ty maličkosti, které jsme stále dodržovali a byla jsem spokojená jako ta malá holka, kterou jsem si tam někde v srdci stále nosila.

Mohlo nám být s bráchou dvacet, ale pořád jsme si všechno užívali se stejným nadšením jako před několika lety. Jen s tím rozdílem, že letos konečně po několika bahnivých Vánocích nasněžilo.

Když jsem se ráno vzbudila a z okna svého pokoje viděla naprosto bílou zahradu, vytáhlo mě to okamžitě z postele. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ještě bosá jsem cupitala potichu jako myška ze schodů dolů do přízemí, abych nikoho nevzbudila, a nadšeně otevřela posuvné dveře na zahradu.

Ovanul mě chladný, ale svěží vzduch, ve kterém byl cítit sníh. Nebyla jsem sice Lorelai Gilmorová, abych jeho příchod poznala předem, ale dokázala jsem ten okamžik ocenit, když už byl tady.

Z nebe padaly dokonalé velké vločky a když mi jedna z nich dopadla na otevřenou dlaň a hned se nerozpustila, usmála jsem se.

Tohle bylo ono...

To, proč jsem zimu a sníh milovala. Byl tak krásný a dokázal přírodu zahalit do bílého pláště, jako by snad měl celý svět začít od nového roku nanovo. S čistým štítem. Dával nám šanci znovu psát svůj životní příběh a zapomenout na všechno, co se stalo v těch předchozích dvanácti měsících. A navíc, každá vločka byla jedinečná, přesto pomíjivá. Jen kapka vody, co při pádu na zem zmrzla.

Další vločka mi přistála na tváři a zastudila mě. Větší pobídnutí jsem nepotřebovala a vyběhla na terasu. Zachichotala jsem se, když mě sníh zastudil do noh. Věděla jsem, že toho budu později litovat, ale v tu chvíli na ničem jiném nezáleželo. Byly Vánoce, sněžilo a já byla doma s lidmi, které jsem milovala. Krom toho jsem letos měla ve svém životě i někoho, kdo mi dokázal zamotat hlavu a přimět srdce, aby mi v hrudi udělalo hned několik gymnastických kousků, když byl poblíž.

Při tom pomyšlení jsem se kousla do rtu a z kapsy županu vytáhla telefon, abych vyfotila své nohy ve sněhu.

Fotku jsem pak poslala Vincentovi se slovy: Krásné Vánoce!

Odpověď přišla během chvilky: Já to tušil! :D Krásné Vánoce i tobě, Em.

Usmívala jsem se od ucha k uchu a hlavou mi proletělo hned několik vzpomínek na poslední společně strávené dny, ze kterých mě ale v okamžiku vytrhl mámin pobavený hlas: „To jsem si mohla myslet!"