Vánoční překvapení vol. 2

12.12. Zrnkové štěstí

Nikdy jsem nebyla ten typ, který by si kdovíjak liboval v pozornosti ostatních. Měla jsem spíše ráda svůj klid a rozhodně jsem netoužila trávit svůj volný čas ve veřejných prostorách, které ve mně vzbouzely nepříjemně stísněné pocity.

O Vánocích však bylo všechno jinak.

Celý advent jsem ve stejný čas navštěvovala jednu zapadlou kavárničku na náměstí, z níž jsem skrze prosklené výlohy pozorovala dění na ulici. Na tento rituál mě přivedla Beáta, jedna z mých dlouholetých kamarádek a také ta nejvtipnější osoba na světě. Znaly jsme se již pěknou řádku let a jelikož byla Bea poněkud extrovertněji zaměřená, častokrát mě – i přes mou počáteční nevoli - tahala po všech možných i nemožných podnicích města, jen aby mi dokázala, že i mezi lidmi může být zábava.

Zpočátku to mělo téměř nulový účinek, jelikož jsem se mezi lidmi zkrátka necítila ve své kůži. To bylo však do doby, než jsme společně narazily právě na kavárnu Zrnkové štěstí. Nebyl to bůhvíjak luxusní či vyhlášený podnik, ve mně však vzbudil dosud nepoznané pocity. Bylo to opravdu snad jediné veřejné místo, kde jsem se cítila skutečně jako doma.

Teplo sálající z krbu, příjemná hudba v pozadí, pohodlná křesílka i sedací pytle, milá obsluha a krásný výhled na osvětlené náměstí. To všechno mě svým zvláštním způsobem přesvědčovalo, že jsem v bezpečí. Že mi nic nehrozí.

Ona kavárnička se stala mou komfortní zónou a jelikož jsme ji objevily právě před několika lety těsně před Vánoci, zavedly jsme každoroční tradici pravidelných návštěv tohoto domácího podniku, jenž nás obě učaroval.

Když se však Bea odstěhovala do Francie kvůli pracovní nabídce jejího otce, na nějaký čas jsem ztratila motivaci tyto pravidelné návštěvy podnikat. Avšak...nakonec jsem se k nim opět vrátila. Možná to bylo z nostalgie, možná jsem jen opět toužila pocítit onu poklidnou atmosféru, která v kavárně panovala.

Jakmile jsem, po více než dvou letech, prošla dveřmi, dýchla na mě známá vůně kávy a onen příjemný pocit útulna. Usadila jsem se na místo, kde jsme s Beou sedávaly (které bylo symbolicky jako jediné volné), a následně si objednala kávu od usmívající se servírky.

Zatímco jsem čekala na svůj nápoj, vyhlédla jsem prosklenou výlohou ven. Usazena v pohodlném křesle jsem mohla bez větších obtíží pozorovat kolemjdoucí na chodníku i zákazníky u vánočních stánků, které stály rozmístěny na náměstí.

Ačkoliv jsem nerada trávila čas na veřejnosti, paradoxně jsem ráda pozorovala lidi. Samozřejmě ne v nijak nevhodném smyslu, zkrátka mě bavilo sledovat lidské chování a na základě něho uvažovat o povaze daného člověka. O tom, jaký je. Kam zrovna míří. Proč se usmívá nebo mračí. Kdo je ta malá holčička, která cupitá vedle něj.

Hlavou mi pokaždé běhaly imaginární příběhy o osudech naprostých cizinců, jejichž jednání jsem neměla nejmenší právo soudit. Mé fantazii to však nedalo.

Zrovna jsem s letmým úsměvem děkovala slečně, která přede mě položila šálek kávy, když se rozezněl zvonek u dveří, ohlašující nového zákazníka. Jen letmo jsem se ohlédla za rezonujícím zvukem, načež jsem se hodlala opět věnovat své kávě. Ve dveřích jsem však zahlédla ji.

Vypadala jako nerozbalený vánoční dáreček. Křiklavě červený kabát byl vidět na sto honů a černá čelenka, ladící s vysokými kozačkami, byla pokryta poměrně velkou vrstvou čerstvě napadaného sněhu. Neupravený drdol byl taktéž v obležení bělostné přikrývky a zamračený výraz ve tváři nově příchozí značil, že z oné chumelenice nebyla zrovna nadšená.

Většinou jsem sice pozorovala lidi na ulici, nyní se však mým středem zájmu stala ona. Nevysoká blondýnka, jež se stále stejným nabubřelým výrazem dodupala až k pultíku, u něhož si pravděpodobně objednala kávu. Poté se rozhlédla po kavárně a její zamračení nabralo na intenzitě. Všude bylo plno.

Přemýšlela jsem, kdo nebo co je viníkem nakvašeného výrazu v její tváři. Zda za to může silná chumelenice, nepříjemný rozhovor s partnerem nebo fakt, že si v kavárně nemá kam sednout. A nebo všechno dohromady.

Založila si ruce v bok, a ještě jednou přelétla celý prostor zkoumavým pohledem. Naše oči se střetly a mnou proběhlo zvláštní zachvění. Pravděpodobně jej pocítila i ona, jelikož se zarazila a znovu do mě zabodla pohled svých světlých očí. Svraštila čelo, tentokrát však pravděpodobně zaostřovala, zda je na křesílku po mém boku volno, jelikož se mým – nebo spíše jeho - směrem následně vydala.

Rozbušilo se mi srdce. Každým krokem byla blíž a blíž, přičemž ze mě stále nespouštěla pohled. Až když se ocitla u mého stolečku, na chvíli odvrátila oči a poukázala na vínové křeslo stojící opodál.

"Zdravím, je tu volno?" zeptala se poněkud nejistě a nervózně přešlápla z nohy na nohu. Z jejího hlasu mi naskočila husí kůže a já se nepříjemně otřásla. Co se to se mnou dělo?

"Ano, určitě," přikývla jsem poté, co jsem se vzpamatovala, "dneska je tu narváno, co?"

Dívka naproti mně úlevně vydechla a pohodila vedle křesílka černý batůžek, z něhož odkapávala voda. Nejspíš se sněhem a ostatními povětrnostními podmínkami příliš nevycházel.

"To teda," přitakala a jakmile se usadila, opět vzhlédla. V tu chvíli jsem měla její pronikavý pohled z první ruky. Prohlížela si mě, až mi to začalo být nepříjemné. O chvíli později však její tvář pookřála, stejně jako prokřehlé prsty pravé ruky, kterou ke mně natáhla.

"Mimochodem, jsem Klára," představila se mi a poprvé za celou dobu jsem na její tváři zahlédla úsměv.

"Simona," hlesla jsem zmámeně a také na tváři vykouzlila letmý úsměv. V té chvíli před Klárou přistála její káva, která zapůsobila jako spínač pro zahájení konverzace.

—

Večer jsem usínala s příjemným pocitem na prsou. Toho dne jsem totiž poznala lásku svého života.

---

Dnešní část je od Junitka