Vánoční překvapení vol. 2

19.12. Vánoční dárek

Cítil se příjemně nervózní. Stál pod ocasem na Václaváku a pozoroval šrumec lidí, kteří se valili z metra a pospíchali kdovíkam, nebo se jen rozhodli projít dolů na Můstek na vánoční trhy a dát si svařák, možná si i koupit nějakou serepetičku, která by doplnila domácí výzdobu.

On na trhy mířil také, ale ještě mu scházel doprovod. Proklínal se za tu svou neustálou potřebu se na místo schůzky dostavit minimálně o patnáct minut dřív. Pak akorát mrznul, sněhové vločky mu padaly za krk a ani tlustá šála mu nepomáhala k tomu, aby se pořádně zahřál. Na druhou stranu to bylo pro něj přijatelnější, než aby náhodou přišel, byť jen o minutu později. Nenáviděl pozdní příchody u ostatních, a ještě víc je nesnášel u sebe.

Ivan naštěstí pozdě nechodil. Nebo alespoň dodnes přišel pokaždé včas. Ačkoliv ze dvou opatrných schůzek se těžko dalo stavět něco pravidelného. Ještě si ani pusu nedali. A Vítek netušil, zda k ní vůbec někdy dojde. Zdálo se mu, že randit s holkami bývalo jednodušší než se snažit ulovit kluka. Jenže ve svých preferencích už měl nějakou dobu jasno a z určitých náznaků vnímal, že i Ivan to cítí stejně. Jen se ještě ani jeden neodhodlal k tomu prvnímu kroku.

Štědrý den se kvapem blížil a Vítek tak trochu doufal, že by ta příjemná nálada mohla trochu napomoci nějakému sblížení.

Více už nad tím spekulovat nemohl. Na rameni mu přistála ruka a lehce ho stiskla.

„Ahoj, nejdu pozdě?" zeptal se hubený mladík a nejistě se zazubil. „Metro je úplně narvaný a já se nemohl dostat k eskalátorům," vysvětlil a předklonil se, aby se opřený o kolena vydýchal.

„Tys běžel do těch kilometrových schodů?" tázal se Vítek ohromeně. „Ses zbláznil," zasmál se, ale v nitru se rozplýval. On běžel. A nejspíš kvůli němu.

„No jo, jsem nechtěl přijít pozdě," zafuněl a dlouze se nadechl, než se postavil. „Tak kam máme namířeno?" zeptal se a přitáhl si límec dlouhého černého kabátu ke krku. „Doufám, že je tam teplo."

„No, myslel jsem na trhy. Můžeme si dát svařák. A možná budou mít i horkej mošt, nebo tak něco. Nebo čaj," navrhl, protože věděl, že Ivan nepije. Vzhledem k jejich věku to byl skoro zázrak. Nejspíše byl jediný v jeho okolí, kdo striktně nic alkoholického nepil. Na gymplu chlastal každý. „A pak můžeme jít klidně někam na kulečník, nebo na fotbálek."

„To by šlo," souhlasil, věnoval mu úsměv a bok po boku se začali prodírat lidmi, kteří proudili jako řeka.

Byla už pořádná tma, kdy dorazili do jednoho baru na Vinohradech, ve kterém měli několik kulečníkových stolů. V celé snížené místnosti panovalo příjemné přítmí, osvětlované jen světly nad zeleným plátnem. Po obvodu se táhla police na odkládání nápojů a podél ní se návštěvníci mohli posadit na barová sedátka.

Dnešní večer měli ještě téměř prázdno, proto Vítek vybral stůl až na nejvzdálenějším konci baru. Celé odpoledne čekal na příležitost, kdy by měl možnost zjistit, jestli mají nějakou šanci, aby se jejich přátelství překlopilo do vztahu. Ivan s ním očividně flirtoval. Náhodně se o něj nenápadně otíral, dotýkal se ho. Házel návnady a Vítek se chytil jako ryba na háček. Ale pořád se brzdil. Čekal na takový signál, u nějž by nemusel mít pochyb.

„Vyber si kouli," řekl mu s rukama za zády, v nichž svíral bílou a černou.

Ivan zrudl tak, že si Vítek všiml i v šeru. „Obě," zamumlal s očima pevně zaklesnutýma v těch Vítkových modrozelených.

„Nějakej hamižnej," prohlásil pobaveně. „A co budu mít já?"

„Co budeš chtít," odvětil a udělal k němu krok. Stále zůstával ve stínu. Ale v očích mu začínalo nezbedně jiskřit.

A jestli tohle nebyl signál, tak už Vítek nevěděl, jaký by měl čekat. Stále s rukama za zády se přiblížil na šíři dlaně. S každou další vteřinou mu srdce zrychlovalo a věřil, že oba mluví o tomtéž. O nich. „Chci toho hodně," řekl vážně. „Nebude mi stačit jenom málo."

„V to doufám," přiznal Ivan tiše. Třesoucí se rukou si odhrnul dlouhé vlasy z ramene dozadu, než ji váhavě položil na Vítkovu hruď. „Já chci totiž všechno," hlesl.

„Tak to si budeme rozumět," zamumlal a sklonil se, aby konečně ochutnal svůj vánoční dárek. 

---

Dnešní část je od womiska