Vánoční překvapení vol. 2

17.12. Vánoce po boku nepřítele

„Kdo se aspoň jednou nepřistihl, jak se dopouští zlého skutku jen a jen proto, že ví, že nemá?"

- Edgar Allan Poe

•••

Lizbeth LeGrandovou její spolužáci vždy odhadovali na dívku, která rozlišuje lidi na oběti a dravce a laskavost považuje za projev slabosti. Bylo jí zrovna sedmnáct let a život jí zatím neposkytl moc vzrušení. Až příliš vypadala na to, že se lidem mstí za křivdy, které na ní spáchali, když byla dítě.

I navzdory pochybnostem, které cítila, byl její krok sebejistý a výraz tváře chladný jako kov. Pomalou, elegantní chůzí směřovala po nádraží směrem k zájezdovému autobusu, před nímž postávala skromná skupinka teple oblečených lidí.

Znovu a znovu musela zvažovat a hodnotit to rozhodnutí, které jí přivedlo do téhle situace. Byl to bratrův nápad – ostatně jako všechny nesmysly, kterých se za sedmnáct let svého života dopustila. Když se na webových stránkách Canterburské střední školy objevila nabídka čtyřdenního pobytu na horské chatě, bratr ji nějak přesvědčil, aby se přihlásila. Pravděpodobně nechtěl, aby se jemu a rodičům motala pod nohama při předvánočním úklidu, nebo se jednoduše bál, aby jeho přítelkyni nevyžvanila, že se jí na Štědrý den chystá požádat o ruku.

Ráno nemusela vstávat vůbec brzy, protože čas odjezdu se stanovil na třetí hodinu odpolední a bratr byl dokonce natolik ochotný, aby ji autem zavezl pouhé dvě ulice od nádraží. Doma na sebe navlékla heboučký svetr a vínový kabát, neboť věděla, že Sibérie, která už třetím dnem panuje tam venku, nepovoluje ani o píď. A nemýlila se; vzduch byl čistý a ledový. Zhluboka se nadechla a cítila, jak chlad dokonale protahuje její tělo. Zasněžený Canterburg vypadal přenádherně a něco z toho ledového půvabu v ní probudilo lehce sentimentální radost.

Uhnula nějakému pánovi obtěžkanému různými krabicemi a nákupními taškami s pozlacenými nápisy, který uháněl po zledovatělých kočičích hlavách, aby tak tak stihl právě odjíždějící autobus.

Kráčela sice volným krokem, ale přesto se jí zdálo, že cesta uběhla nezvykle rychle. Když přišla na nástupiště číslo pět, rychle obhlédla společnost, která se posbírala k předvánočnímu výletu. Všechny ty lidi dobře znala.

Z její třídy se smělo přihlásit pouze deset lidí a Liz s obdivem shledala, že se kapacita naplnila do posledního. Zamávala na své spolužačky a otočila se. Z takzvaného béčka jelo taky deset lidí. Neměla je příliš v lásce.

Nepotřebovali totiž důvod, aby někoho ponížili, porušili slib nebo zesměšnili člověka, který se vůči nim nijak neprovinil. Chlapci z béčka měli ve zvyku využívat dívky, hrát si s nimi, a v okamžiku, kdy se jim konečně otevřely, je hrubě odkopnout. Každý jejich krutý čin byl úmyslný a každá lež vyřčená za účelem, aby je důkladně zahalila do pláště falešného frajerství a zvrácených intrik.

Vůdce jejich „gangu" – Jamese Greena – znala už od dětství. Byl to inteligentní a nebezpečný člověk, kterému nebylo nic svaté. Nevynechal jedinou příležitost ji ponížit nebo si ztropit legraci z jejích nevyvinutých ňader. Jeho jedinou zbraní byla jeho pohledná tvář. Ačkoliv se většině dívek, které ho blíže poznaly, zcela zhnusil, stále tu byly spousty takových, které mu byly bezmezně oddané.

Měl několik blízkých kamarádů, kteří se s ním přátelili spíš ze zvyku a ze strachu, že kdyby ho neměli po svém boku, jejich společenský status by rázem upadl. Jednoho z nich, Finna Collinse, znala docela dobře. Ten své důvody měl. Liz si však nikdy nemohla být jistá, jestli jsou správné.