Vánoční překvapení vol. 2

11.12. Domov pod hvězdami

Vyprahlé pouště, neprostupné džungle, i nekonečné dálavy moře. Stovky a stovky kilometrů dělily na začátku cesty Siris od její domoviny, kterou už tak dávno opustila, a nyní jí konečně zbýval jen poslední malý kousek. Ten nejposlednější z posledních, a přece možná nejtěžší ze všech – nalézt na nekonečných bílých pláních svůj domov, malebné městečko na úpatí Skleněných hor. Společně se svou věrnou kamarádkou, dračicí Taexrou, putovali už mnoho dní, a někdy i nocí, aby se domů dostali včas, Siris totiž chtěla své nové přítelkyni ukázat, jaké to je slavit ty nejkrásnější svátky v roce tam, kde je doma.

„Zahlédla jsi něco? Světlo, nebo cokoliv, co by se mohlo hodit?" zeptala se Siris poté, co dračice po dalším ze svých průzkumů přistála s hlasitým žuchnutím přímo vedle ní a složila svá černá křídla. Její jindy živé plamenné oči však nyní prozrazovaly, že i další průzkum skončil neúspěchem.

„Všude je to stejná černobílá tma, nenašla jsem nic," zavrtěla nespokojeně hlavou a snažila se celá schovat ve svých mohutných křídlech, byla jí zima.

„Už nikam nelítej, nebo mi nastydneš a budu ti muset dávat obklad z přikrýlku," dobírala si ji Siris, ale myslela to vážně. Dračice zatím jiné, než teplé kraje nepoznala, a i když draci obecně moc zimou nestrádali, tohle už bylo dost i na ni. A tak se vydali na cestu hezky po zemi, jedna vedle druhé prošlapávali každá svou cestičku a mířily dál k úpatí horských velikánů. Tam někde ležel cíl jejich cesty.

„Jaké vlastně jsou ty vaše Vánice? Co to pro lidi znamená?" zeptala se dračice po chvíli bílého ticha.

„Říká se Vánoce, ty trdlo. Siris se neubránila smíchu, když si však všimla nasupeného pohledu její kamarádky, pokračovala radši dál. „Vánoce znamenají sejít se se svou rodinou, u stromečku ozdobeného svícemi a vyřezávanými ozdobami, rozdat si dárky a pojíst společně s blízkými. Vánoce jsou o tom sejít se před půlnocí s celou vesnicí a pozorovat hvězdy padající nad vrcholky Skleněných hor. Vánoce jsou zkrátka nejkrásnější den v roce."

„A co draci, ti mohou slavit Vánoce?"

„Ano, i draci mohou."

„Já se s vámi ale asi ke stolu nevejdu," Taexra posmutněla.

Siris si všimla jejího zklamaného výrazu a hned se snažila všechno zachránit. Aby přivedla svou mladou přítelkyni na jiné myšlenky, vyprávěla jí o nejrůznějších příhodách, které společně se svým dědečkem zažila při oslavě těch krásných svátků. Jak se společně koulovali, jak ozdobovali svůj stromek, jak společně pozorovali statné soby na pastvě a jak jí dědeček ukazoval, kde na nebi hledat padající hvězdy. Než prošli jedním z dalších řídkých lesíků, měla Taexra opět svou náladu zpátky a nedočkavě pobíhala všude kolem jako nedočkavý pes.

„Nech toho, chováš se jak malá," kárala ji Siris, ale to už jí Taexra hupsla doslova do náruče a vzápětí se obě kutálely za hlasitého smíchu ze stráně dolů.

„Tys tomu dala," zlobila se potom dívka pod srázem, když se oprašovala od sněhu, ale jen naoko, aby Taexře nezkazila její náladu.

„Říkala jsi, že jste vždy sledovali padající hvězdy?" odpověděla jí dračice zasněnou otázkou a pohledem upřeným kamsi do dáli.

„Je to tak, proč se ptáš?" podivila se dívka, ale vzápětí vše pochopila. Nad horizontem, daleko na severu, se snášela v dlouhém oblouku k zemi právě taková hvězda. „To je labutí peruť," vzpomínala, co si pamatovala z dědečkova vyprávění, „a ta vždycky padala přímo nad městečkem! Za mnou!"

Tentokrát to byla dračice, kdo ani v nejmenším nestíhal tempo své kamarádky, dokonce musela několikrát roztáhnout svá křídla a popoletět, aby alespoň trochu zmenšila vzdálenost mezi nimi. Když ji potom konečně dohnala, našla ji shlížet z malého kopečku do malebného údolí, na jehož dně se krčilo malebné městečko. V jeho středu stál, stejně jako vždy, nádherně ozdobený strom a nad jeho vrškem se blyštěla padající labutí peruť.

„Jsme doma," otočila se Siris s drobnou slzou na tváři k Taexře, „jdeme zjistit, zda i draci můžou slavit Vánoce!"

---

Dnešní část je od Grennyx