Město kde jsme se poznali

forget it

Opět jsem seděla na lavičce v parku.

Tentokrát s obrovskou modřinou na krku, rudou tváří a natrženým obočím.

"ahoj" sedl si ke mně na lavičku neznámý.

Byl to jeden z těch kluků co sedávali opodál.

Schovala jsem se víc do kapuce, aby nic neviděl.

"taky utíkáš ?" pousmál se, když si všiml pytlíčku, ve kterém se předtím, než ji moje ústa nasucho polkla nacházela tabletka.

Jen jsem přikývla.

"proč ?" zeptal se.

"nevím. Je tam líp" pousmála jsem se.

"jako bych se modlila, aby bylo všechno fajn" šeptla jsem.

"proč to děláš ty ?" zeptala jsem se.

"viděl jsem věci, že dávno nevěřim v Boha" uchechtl se.

"co tady děláš ?" objevil se u nás Adam.

"nic. On si ke mně přisedl sám" špitla jsem.

"budeš lhát ty děvko ?" zvýšil na mě hlas a dal mi facku.

"vydělávám tady, aby jsme měli z čeho žít, protože seš absolutně neschopná si najít práci sama. Dostáváš jen peníze od rodičů a ty se chodíš kurvit za jinejma jo ?" tentokrát jsem dostala pěstí.

Pomaličku jsem upadala do bezvědomí.

Poslední co jsem viděla, byl ten klučina co semnou před chvílí seděl na lavičce, dávající pěstí Adamovi.

.

Petr

Tohle si nezaslouží. Jak mohl mlátit holku?

I kdyby mu provedla to nejhorší, ta pěst byla moc.

Navíc, bylo to úplně zbytečně.

"hej Petře stačilo už" zastavil mě David a stáhl mě z něj dolů.

"hej, hej, hej maličká notak" sedl jsem si k tělu děvčete, které snad ještě vnímalo.

Měla modřinu na krku a očividně bude mít další na tváři, o natrhlým obočí ani nemluvím.

Snažil jsem se jakkoliv nahmatat tvůj tep, na ruce, na krku.

Slabý tlukot tvého srdce se mi podařilo nahmatat na ruce.

"notak prosím" lehce jsem prsty poklepával na tvou tvář, ve snaze tě probrat.

Světle růžové rty, světlá a hebká pokožka, světle hnědé vlasy.

Po několika vteřinách jsi otevřela oči a tím mi dala možnost vidět je.

Jako by ten někdo, kdo nás stvořil, vzal kousek nebe a z jeho barvy ti dal oči.

Krásnější jsem snad ještě nikdy neviděl.

"vezmem jí ke mně" řekl Calin dřepící u mě.

"fajn" odpověděl jsem a opatrně vzal do náruče tělo dívenky s krásně modrýma očima.

"ne. To ne" špitla.

"nemůžu" dostala se z mojí náruče a poodstoupila ode mě.

Její nemám páru kdo, ale někdo koho miluje to nejspíš nebude už byl pryč.

"musim se vrátit domů" znovu jsem slyšel tvůj hlásek

"nemůžeš" začal jsem odporovat a šel za ní.

"když se nevrátím, najde mě a dostanu ještě víc než před chvílí" položila svou i v těchto teplých dnech chladnou dlaň na mou tvář a pohladila mě.

"zapomeň na to. Já už to nějak zvládnu" šeptla.

"sbohem" lehce se usmála a začala odcházet.

Ignorovala můj hlas křičí otázku, ohledně jejího jména. A než jsem jí doběhl k východu z parku, zmizela ve dveřích jedné z několika bytovek na ulici předemnou.

Jenže já netuším v kterých.

...

Zase jsme s klukama byli v parku. Doufal jsem, že zase přijde.

Byly dvě odpoledne a nebylo až takové teplo, jako bylo na srpen zvyklostí.

Šel jsem na tu ulici.

Jako bych doufal, že jí potkám.

Dívku s modrýma očima.

Seděla na balkoně bytu v prvním patře.

V ruce cigaretu a očividně přemýšlela.

"říkala jsem ti, ať na to zapomeneš" šeptla bez jediného pohledu na mě.

Jenže tvoje krása mě zapomenout nenechala, tvoje světle modrý oči.

"je doma ?" zeptal jsem se.

"vrátí se až zítra" špitla.

Vylezl jsem na balkon za ní.

"co tu děláš ?" poodstoupila ode mě.

"přišel jsem ti dělat společnost" uculil jsem se.

.................
Nová kapitola je venku. Doufám, že se vám knížka zatím líbí♡

Eli♡