Město kde jsme se poznali

don't forget how much i love you

"budu muset jít" políbil mě na čelo a začal se oblíkat do společenských hadrů.

"zase odcházíš? Kam ?" zeptala jsem se a taktéž se zvedla z postele.

"někdy ti to vysvětlím" odvětil mi.

"byl jsi tři dny v kuse v hajzlu, ani jsem nevěděla, kde seš, jestli vůbec žiješ, protožes mi nezvedal telefon. Dneska se vrátíš jakoby se nechumelilo, čekáš, že si zašukáš a zase odcházíš, aniž bych aspoň trochu věděla kam, ani kdy se vrátíš" založila jsem si ruce na prsou.

"jsou věci, který bys neměla znát kotě" řekl.

"aha.. myslela jsem, že spolu chodíme. Že mi aspoň trochu věříš, že mi aspoň řekneš na jak dlouho budeš pryč" vzlykla jsem. Potřebovala jsem to ze sebe dostat ven.

"záleží ti na mě vůbec? Záleží ti na nás ?" zeptala jsem se s brekem.

"nebreč prosím" šeptl a otočil se ke mně.

"bolí to Caline" vzlykla jsem.

"nechci, abys kvůli mně brečela" přivinul si mě k hrudi.

"chceš znát pravdu ?" zeptal se.

"i když není pěkná a možná tě bude bolet ?" dodal.

"chci" šeptla jsem.

"fajn, vezmi si ty nejhezčí společenský šaty, co máš a do hodiny buď připravená, někam tě vezmu" šeptl mi do vlasů.

"dobře" špitla jsem nazpět. Nevěděla jsem, co si mám myslet, ale chtěla jsem znát pravdu, proto jsem se odtáhla.

...

Měla jsem na sobě červené šaty s vlnovým výstřihem na tenkých ramínkách s rozparkem. Kupoval mi je kdysi táta k osmnáctým narozeninám. Jsou saténové a vím, že byly dost drahé.

Vlasy jsem měla jen navlněné a několik jemných, zlatavých třpytek v nich.

No nohách jsem měla černé lodičky s úzkými jehlami a v ruce černé psaníčko. Měla jsem na sobě kabát a čekala, až dorazíme na místo.

Zaplatil za uber a my oba vylezli z auta. Chytil mě za tváře a podíval se mi do očí.

"potřebuju, abys nasadila svůj arogantní face kotě. Vím moc dobře, jak ti to jde. Chci, aby ses na všechny co tam budou dívala pohrdavě a nedala na sobě znát slabost" řekl.

"fajn" povolila jsem veškeré svaly v obličeji, jež tvořily úsměv.

"říkal jsem, že ti to jde" usmál se a políbil mě. Nabídl mi rámě a hned poté co jsem ho přijala se mnou šel do budovy.

Hned poté co jsme vešli do místnosti plné světel a společensky oblečených lidí, mi sundal kabát a pověsil ho na háček.

Zastavil nás muž kolem sedmadvaceti let s neposednými havraními vlasy, vyholenými po stranách.

"zdravím Caline" pousmál se.

"koho jsi nám to přivedl ?" sjel mě pohledem s úsměvem.

"Sebastiane, tohle je Elisavet Adrianne Anna Campbell, moje přítelkyně" představil mě. Bylo to hezký, že znal všechny tři moje jména přes to, že jsem používala jen jedno z nich.

"Elisavet, tohle je Sebastian, obchodní partner" řekl.

"Irka, že? Mám v Irsku příbuzné. Velmi mě těší, slečno Campbell" políbil hřbet mojí ruky.

"jojo, Irka. I mě těší Sebastiane" řekla jsem.

Prohodili spolu pár slov, ovšem po chvíli se mnou už šel k velkému kulatému stolu, kolem kterého sedělo několik lidí do 30ti let.