Yes Sir | h.s. (CZECH TRANSLATION)

Chapter 1 - Thank You

saturnsena

Představte si život, ve kterém se cítíte mimo. Všude. Doma, ve škole, ve vlastní kůži. Řeknu vám, jaký je to pocit.

Byl to můj první den na nové střední škole. Ať jsem šla kamkoli, nemohla jsem uniknout své minulosti. Všichni to věděli. No ne tak úplně. Ale tak jsem se cítila.

Proč by se mnou jinak nikdo nechtěl mluvit? Proč by se ke mně jinak nikdo nechtěl ani přiblížit?
Proč by mi jinak nikdo nikdy nepomohl.

To je problém lidí. Je jim to jedno, pokud se jich to nedotkne. Sobecký, pokud se mě ptáš.

Přesto jsem prošla šikanou, škádlením a nonstop bolestí.

Byla jsem tichá a stydlivá. Ne z vlastní vůle. Ale silou. Nikde jsem neměla hlas. Musela jsem vydržet. Bez ohledu na to, s kým nebo čím jsem měla co do činění.

Každopádně...vešla jsem do té budovy. Beznadějné.

Cítila jsem, že když tam vejdu, budou se opakovat stále stejné věci. Ale to bylo do té doby, než jsem přišla do třídy na svojí první hodinu.

Došla jsem dovnitř a sedla si úplně dozadu. Vyhýbání se očními kontaktu. Vlastně jakýkoli kontakt. Můj učitel vešel dovnitř, ale já jsem nevzhlédla. Bylo mi to jedno.

„Dobrý den všem! Vítejte v mé třídě." Slyšela jsem hladký hluboký hlas. Cítila jsem, jak se mi při tom chvělo tělo. O jeho přízvuku ani nemluvě.

Mé oči byly náhle upřeny na tohoto muže. Z hlavy mu padají krátké kadeře. Krásné zelené oči se všem zabodly do duše.

Vím. Poetické a kýčovité. Ale toto je upřímná pravda.

„Takže když vás budu učit celý tento rok... představíte se mi?" Říká s úsměvem. Hmm fešák.

Obešel místnost a v tu chvíli jsem toužil promluvit. „Dobře, mladá žena v ba-"

„Jsem Aurelia Davisová. Zkratka Lia." Povím sebevědomě a dívám se na mladíka vepředu. Odsunu svou tmavou kadeř z tváře a podívám se mu přímo do očí.

Upřeně se na mě dívá. Skoro jako by studoval můj obličej. „Tak tedy Aurelie. Kolik ti je?"

„17, v srpnu 18." Říkám s úsměvem. Usměje se zpět.

„Tak tedy. Dobře, vedle tebe v zeleném svetru." Kývá hlavou a prochází se po místnosti.

Nemohla jsem si nevšimnout, jak jeho oči blikaly mezi třídou a pak ke mně.

Zbytek dne jsem zůstala zticha, protože z té jediné věty byla vysáta veškerá moje sebedůvěra.

Jakmile jsem dorazila domů, vyzula jsem si boty a skočila do postele. Udělala jsem to několikrát, protože rád sleduji, jak moje sukně vlaje ve vzduchu.

Lehla jsem si na záda a vytáhla nohy nahoru, abych si mohla hrát s lemem stehen. Myslela jsem na svého učitele. Pana Stylese. Myslím, že se tak jmenuje.

Zvedla jsem ruku k obličeji a cítil jsem, jak se mi rozpaluje obličej, když jsem pomyslela na jeho pohled, který na mě zíral, když jsem mluvila. Myslela jsem na to, že bych mu projela rukama jeho nezkrocené vlasy. Pak jsem přemýšlela o jeho hlasu a o tom, jak je hluboký. Ach, a ten přízvuk, pomyslela jsem si, když se zčervenání na mé tváři prohloubilo.

Mé myšlenky přerušilo zvonění u dveří. Rychle jsem vstala z postele.

Upalovala jsem ke dveřím a teprve potom jsem si uvědomila, že mám rozcuchané vlasy a vypadala jsem zmateně jako vždy. Když jsem otevřela dveře, pokusila jsem se zkrotit své divoké vlasy. Okamžitě se mi na těle zježily všechny chlupy.

„Ach! Ahoj Aurelie." Pane Stylesi, nechť mu moje jméno vypadne z jazyka.

„Dobrý den." Sotva zaskřípám.

„Zastavil jsem se, abych poznal své nové sousedy. Vypadá to, že jsem je už dávno potkal." Usměje se.

Zasměju se s ním, protože tento okamžik skoro není skutečný. „Přinesl jsem ti tohle. Takový menší dárek." Podává mi orchidej v květináči. Jsou moje oblíbené. Jak to mohl vědět. Předpokládám, že to nevěděl.

„Máš dost zčervenalé tváře. Právě jsi docvičila?" Ptá se pan Styles.

„Tak nějak." Odpovím a uvědomím si, že jsem romanticky přemýšlela o svém učiteli.

„Dobře. Myslím, že bych měl jít. Uvidíme se zítra ve škole Aurelie."

Zamávám mu, než se otočí a začne odcházet.

Vezmu svojí novou rostlinu a položím ji na stůl ve svém pokoji.

Děkuji. Zapomněla jsem poděkovat.