Yes Sir | h.s. (CZECH TRANSLATION)

Chapter 14 - For The Last Time

saturnsena

Se všemi sbalenými taškami a sluncem svítícím z okna jsem se rozhodla, že odejít beze slova by nebylo fér, a tak jsem přesvědčila mámu, aby mě na poslední den nechala jít do školy, abych se mohla se všemi rozloučit.

Když přišlo další ráno, sbalila jsem si batoh a ujistila se, že mám dopisy napsané.

I když jsem ve škole neměla příliš mnoho přátel, přesto jsem chtěla napsat děkovné dopisy několika lidem, kteří se se mnou pokusili zahájit rozhovor a snažili se, abych si na tuto školu zvyknula.

Měla jsem na sobě růžovou mikinu zastrčenou do dětsky modré kostkované sukně. S nízkými botami Doc Martens a k tomu bílé nadkolenky.

Naposledy jsem se procházela svou cestou do školy. Cestou tam jsem viděla, jak kolem mě projíždí Harryho auto. Část mě čekala, že zpomalí a nabídne mi odvoz, ale zbytek mě věděl, že to neudělá. Zvlášť po tom, co se stalo.

Počasí se nedávno zlepšilo, takže když jsem šla do školy, měla jsem odhalená stehna a musela jsem si držet sukni dolů.

Nakonec jsem se do školy dostala včas na snídani, protože toho v mém domě moc není, takže školní snídaně je moje jediná možnost.

Můj studentský kód byl napsán a já dostala jsem jídlo. Malý muffin a pár špatně uvařených vajec. Rozhodla jsem se, že muffin a trocha vody mi stačí, a tak jsem muffin snědla, když jsem seděla na nejprázdnější školní chodbě.

Slyšela jsem za sebou kroky, a když jsem otočila hlavu, viděla jsem, že je to jeden z mých přátel. Everette. Everettovi oči jsou zelené a vlasy černé. Je trochu bledý, ale sluší mu to. Kdybych se poprvé nesetkala s Harrym, mohla bych si myslet, že Everette je atraktivní.

„Ahoj Aurelie. Proč tady sedíš... a jíš ten docela dost smutnej muffin?"

Zasmála jsem se jeho komentáři k mému muffinu a odpověděla: „Uh...nejsem si jistá. Každopádně jsem ti chtěla něco dát. Dnes jsem tady naposledy, takže... napsala jsem ti děkovný dopis." Podala jsem mu světle modrou obálku uzavřenou malou nálepkou s andělskými křídly.

„Ach Lio. Já...budeš mi chybět." Řekl Everette se smutným pohledem. Objali jsme se a málem mi tekly slzy z očí.

Zazvonilo, tak jsem zamávala Everettovi na rozloučenou a zamířila do své první třídy. Moje dnešní první hodina je algebra. Když jsem přišla do třídy, rozdala jsem dvě světle modré obálky s nálepkami andělských křídel svým kamarádkám Kaylee a Maie.

Moje další hodina byla chemie, takže jsem předala další obálku Aishe a další hodinu jsem dala jednu Jazmine a Tylerovi.

Konečně moje poslední hodina. Angličtina. Zamířila jsem ke dveřím, kterých jsem se celý den obávala. Když jsem vešla dovnitř, pár studentů už dorazilo, tak jsem se vrhla přímo k Harrymu a rozhodla jsem se, že chodit kolem horké kaše je zbytečné.

„Dnes jsem tu poslední den, protože se stěhuji. Tak jsem si řekla, že ti to dám na rozloučenou. Je to děkovný dopis. Takže tak." Vytáhla jsem z tašky světle růžovou obálku. Tentokrát byla uzavřena samolepkou se srdíčkem.

Podala jsem mu dopis a nasměrovala se na své obvyklé místo vzadu. Před začátkem hodiny jsem viděla, jak Harry čte dopis. Když dopis dokončil, prohrábl si prsty vlasy a zhluboka si povzdechl.

Všichni studenti dorazili a hodina začala. Sledovala jsem, jak učí po zbytek třídy. Vypadal trochu neklidně a nepohodlně, ale to je oprávněné vzhledem k situaci, do které jsem ho onehdy dostala.

Hodina skončila, tak jsem si vzala tašku a začala jsem vycházet ze dveří, než jsem zaslechla: „Aurelie, počkej."

Otočila jsem se a Harry vyrazil rychle ke mně. Jeho tvář byla mrzutá a hlas byl tichý. Objal mě rukama v pevném a teplém objetí. Byla jsem v šoku, takže jsem ho neobjala hned, ale nakonec ano. Nadechl se a dobré dvě minuty mě nepustil.

Odtáhla jsem se od něj a věnovala mu malý smutný úsměv, než jsem směřovala ven z jeho učebny. Srdce mě bolelo, když jsem se odcházela pryč ze školy, tohle to bude těžké. Odhrnula jsem si dlouhé kudrnaté vlasy z obličeje a kvůli větru jsem jela domů autobusem.

Když jsem se vrátila domů, viděla jsem matku, jak vynáší z domu tašky a krabice.

„Lio! Jsi doma! Jdi si vzít tašky, ať už můžeme vyrazit."

Pomalu jsem vyšlapala schody a popadla tašky. Vytáhla jsem kufr a krabice ze svého pokoje, ale zastavila jsem se, jakmile jsem zaslechla zvenčí mluvit hlasy. Doběhla jsem k oknu a podívala se ven. Viděla jsem, jak Harry vypadá rozrušeně a ustaraně. Moje matka ukázala na můj pokoj a Harry vstoupila do domu.

Odsunula jsem z okna a čekala, až Harry vstoupí do mého pokoje. Nakonec vešel a běžel přímo ke mně, kde mě objal kolem pasu. Přitiskl své rty k mým, neměla bych, ale políbila jsem ho zpátky.

„Pojďme." Řekl Harry.

Vedl mě za ruku dolů po schodech, až k matce ven. 

„Paní Davisová, vím, že se chcete přestěhovat zpět do San Diega, ale Aurelia nechce. Není to tak, Aurelie?" Přikývla jsem hlavou a zmateně se na něj podívala.

„Takže paní Davisová s vaším a Aureliným svolením žádám, aby tu se mnou Aurelia zůstala. Kvůli jejímu duševnímu zdraví a jejímu vzdělání. Byla tak dlouho šikanována a není bezpečné ji vzít zpátky do San Diega."

„Lio... já ti nevím." Podívala se na mě matka, po tom, co Harry přestal mluvit.

„Mami, opravdu se mi tu líbí. Je mi skoro 18 a brzy půjdu na vysokou. Kromě toho vím, že mě Kenny nemá rád. Jestli ti na mně opravdu záleží, necháš mě tu zůstat."

„Lio...ne. Pojďme. Vezmi si tašky, odjíždíme."

Nemělo smysl protestovat, protože já věděla, že svůj názor nezmění.

Šla tedy k autu a začala dávat kufry do kufru auta.

Harry mě odtáhl a začal šeptat.

„Lio, co kdybychom prostě utekli? Mohli bychom jít jinam a začít znovu. Ty a já."

„Harry, já nevím..."

„Lio, miluji tě. Stejně je ti skoro 18. Pojďme."

Sledovala jsem Harryho oči a chvíli o tom přemýšlela.

„D-dobře. Utečeme."