All The Young Dudes CZ Překlad

kapitola 4: První rok: Úplněk

Neděle 5. Září 1971

Remus přežil zbytek týdne tím, že ignoroval ostatní chlapce, jak jen mohl. Tohle byla technika, kterou si osvojil u Svatého Edmunda – bylo lepší si každého nevšímat a nejlepší, když o vás nikdo vůbec nic nevěděl. (Stále měl tu zvláštní mrtvolnou ruku nebo hlavu strčenou do záchodu, ale celkově se nikdo nikdy nepokusil ho obtěžovat.) James, Sirius a Peter nebyli vůbec jako chlapci Svatého Eddyho, samozřejmě. Byli, jak by je matróna nazvala „dobře vychovaní".

 Zdálo se, že Sirius a James jsou bohatí, poznal to z toho, jak mluvili o svých domovech a také ze způsobu, jakým mluvili – každá samohláska a souhláska byly jasně vysloveny. Remus pozorně naslouchal a rozhodl se dávat si pozor na svá „H".

Nebyly to jen jejich přízvuky, ale to, co říkali. Remus vyrůstal mezi dospělými, kteří mu neustále říkali „buď zticha!", a mezi chlapci, kteří si tě dobírali, že jsi blázen, když řekneš víc slov, než je nutné. James a Sirius mluvili jako postavy v románu; jejich jazyk plný popisných metafor a sžíravého sarkasmu. Remus si pomyslel, že jejich schopnost dodávat vtipné a ostré poznámky byla mnohem děsivější než rána pěstí do obličeje – alespoň to bylo rychle za ním.

Ostatním chlapcům se zatím vyhýbal procházkami po zámku. V Svatý Edmund měl velmi malou osobní svobodu a většinu času trávil zavřený v pokojích. V Bradavicích se zdálo, že není místo kam byste nemohli jít, a Remus byl odhodlán prozkoumat každý centimetr bizarní krajiny.

Byly jim poskytnuty mapy, které jim pomohly najít jejich učebny, ale Remus zjistil, že ty jsou příliš zjednodušené. Neuváděla například tajnou chodbu, kterou našel a která vedla ze sklepení do dívčích toalet v prvním patře. Neměl ponětí, proč by se proboha někdo potřeboval dostat mezi tyhle dvě místa, a když to poprvé použil, napadl ho obzvlášť dráždivý duch, který ho vystříkl mýdlem pro ruce. Také by bylo užitečné, uvažoval Remus, oživit mapu stejným způsobem jako malby – pak byste alespoň mohli sledovat směšně pohybující se schodiště. Byl si jistý, že se jedna z místností také pohnula, nikdy se nezdálo, že by byla úplně na stejném místě.

Když se seběhlo nedělní odpoledne, Remus se začal děsit pondělí, které bude nejen prvním dnem po úplňku, ale také prvním dnem výuky. Po večeři – kterou Remus strávil sám, pár míst od Siriuse, Jamese a Petera – se rychle vydal do kanceláře McGonagallové. Čekala na něj spolu se školní sestrou, která už byla představena. Byla to laskavá, příjemná žena; možná trochu úzkostlivý. ,,Dobrý večer, pane Lupine," usmála se McGonagallová,   ,,děkuji, že jste byl tak pohotový. Pojďte za mnou."

K Remusovu překvapení ho obě ženy nevedly do sklepení, jak si myslel, ale mimo hrad, k velmi velkému pokroucenému stromu. Vrba mlátička byla nedávným přírůstkem na pozemku – Brumbál ve svém projevu na začátku roku vysvětlil, že ji daroval bývalý žák. Remus si myslel, že ten, kdo jí daroval, musel školu opravdu nenávidět, protože strom byl nejen děsivý, ale i bezmyšlenkovitě násilný.

Když se přiblížili, profesorka McGonagallová udělala něco tak neuvěřitelného, ​​že Remus málem vykřikl šokem. Zdálo se, že zmizela – náhle se scvrkla, až tam už vůbec nebyla. Na jejím místě byla elegantní mourovatá kočka se žlutýma očima. Madam Pomfreyová nedala najevo, že by ji to překvapilo, když se kočka rozběhla kupředu ke stromu, který mával větvemi jako dítě v záchvatu vzteku. Kočka dokázala přiběhnout až ke kmeni stromu, unikla zranění a přitiskla tlapu na jeden z kořenů u kmenu. Strom okamžitě znehybněl. Remus a madam Pomfreyová pokračovali a vešli do prohlubně pod stromem, které si Remus nikdy předtím nevšiml. Uvnitř na ně čekala McGonagallová, opět v podobě čarodějky.

Chodba byla slabě osvětlena pochodněmi vydávajícími nazelenalou záři a na samém konci byly dveře. Ta ústila do malé chaloupky, která vypadala dlouho opuštěně. Okna byla zatlučená prkny a dveře zamčené.

,,Tady jsme." McGonagallová se snažila znít příjemně, i když to vypadalo jako velmi ponuré místo. ,,Teď doufám, že chápeš, že s tebou nemůžeme zůstat, ale jestli chceš, aby madam Pomfreyová počkala venku, dokud... transformace nebude dokončena?"

Remus pokrčil rameny.

,,Bude to v pořádku. Jak se ráno dostanu zpátky?"

,,Přijdu, jakmile vyjde slunce," ujistila ho madam Pomfreyová. Připravím tě a vezmu tě na hodiny, než si někdo vůbec všimne, že jsi pryč." Usmála se, ale její oči vypadaly smutně. Remusovi to bylo nepříjemné. Ale večer se to dostávalo do toho bodu, kdy mu bylo všechno nepříjemné, svědily ho vlasy, kůže byla příliš napjatá, teplota stoupala.

,,Radši jděte." Řekl rychle a stáhl se do holé místnosti. U jedné stěny byla malá postýlka s čistým prostěradlem. Vypadalo to, jako by to tam někdo dal.

Obě ženy odešly a těžce za ním zamkly dveře. Znovu slyšel McGonagallovou mumlat a přemýšlel, jaká kouzla na dům zavádí. Ať byli cokoli, bylo to lepší než to hrozné stříbro.

Chvíli seděl na posteli a pak znovu neklidně vstal. Přecházel po místnosti. Někdy měl pocit, jako by se vlk vplížil do jeho mysli dříve, než se zmocnil jeho těla, a jak temnota nabrala na síle,  jeho smysly se zbystřeli a v jeho břiše začala ukrutná vlna hladu. Remus si rychle svlékl šaty, nechtěl je roztrhat. V kloubech se mu ozvalo tupé pulzování a on si lehl na postel. Tohle byla ta nejhorší část. Srdce mu bušilo v uších a mohl by přísahat, že slyšel, jak jeho šlachy skřípou, jak se natahovaly, jeho kosti a zuby skřípaly o sebe, jak se prodlužovaly, jeho lebka se štěpila a přetvářela.

Zasténal a syčel, dokud bolest nepřerostla, pak vykřikl. Mohl jen doufat, že je dostatečně daleko od školy, aby ho nikdo neslyšel. Celkově to trvalo asi dvacet minut – i když to ve skutečnosti nikdy nenačasoval. Věci se poté zamlžily, nemohl si vždy vzpomenout, co se dělo, po tom, co se stal vlkem. Ta první noc v Bradavicích byla rozmazaná a on se probudil s menšími zraněními než obvykle. Měl podezření, že přičichl k neznámému území a testoval jeho hranice. Určitě se někdy pokusil vrhnout na dveře nebo okna, protože měl na levé straně několik dní poté mozaiku modřin.

Transformace zpět byla stejně nepříjemná – zdrcující, svíravý pocit, po kterém se mu tajil dech a bolel. Otřel si slzy z očí a zalezl do postýlky, vděčný za klidnou hodinu spánku, než slunce úplně vyšlo.

Madam Pomfreyová se vrátila, jak slíbila. Mluvila konejšivým tónem a položila chladné ruce na jeho hořící čelo.

,,Nelíbí se mi tvůj pohled," řekla, když otevřel ospalé oči,  ,,Je to šílenství, myslet si, že můžeš takhle začít celý školní den. Jsi vyčerpaný!"

Nikdo předtím o něj nevyjádřil takový zájem a znepokojilo ho to. Odstrčil ji a natáhl si šaty,

,,Jsem v pořádku. Chci jít."

Než ho nechala vstát, přiměla ho něco vypít – chutnalo to studeně a kovově, ale potom se cítil lépe. Spěchal do nebelvírské věže, aby si co nejrychleji oblékl uniformu – nechtěl zmeškat snídani, měl hlad.

,,Kde jsi byl?!" James ho oslovil, jakmile vtrhl do jejich pokoje. Ostatní tři chlapci byli všichni nahoře a oblečení, vypadali bezvadně – kromě Jamesových vlasů, které vždy vzadu trčely.

,,Nikde." Remus se protlačil kolem, aby se dostal ke svým věcem.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se Sirius a odvrátil pohled od zrcadla, kde si uhlazoval vlasy.

,,Jo," dodal James a pozorně pozoroval Remuse,   ,,vypadáš trochu divně."

Remus se na ně zamračil,

,,Běžte do hajzlu."

"Jsme prostě milí." řekl Peter s rukama v bok. Všichni tři zírali na Remuse, který se chystal sundat si tričko, když si vzpomněl na své modřiny.

,,Co?!" Zavrčel na ně: „Budete se všichni dívat, jak se oblékám? Vy nóbl kluci jste jenom banda buzen" S oblečením vpochodoval do koupelny a zabouchl dveře. Po chvíli uslyšel Petera kňučet, že má hlad a všichni odešli.