Sapphire Palace

NOČNÍ SEZENÍ U DRINKU

Se slzami v očích jsem položila telefon a zavřela oči. Erik se mi neustále snažil dovolat. Věděla jsem ale přesně, co chce. Jeho jediný zájem byl, aby se mnou byl zadobře, jelikož jsem mu stále pronajímala jeho jediný byt. Nikdy mě ale opravdu nemiloval. Doteď jsem byla úplně slepá a neviděla, jak mě využívá jen pro peníze, aby mohl v noci chodit do barů a podvádět mě na každém rohu. 

Nahromadil se ve mně všechen vztek a opět jsem vzala do ruky telefon. Otevřela jsem mojí aplikaci, kde jsem měla všechny zápisy o mém bytě, kde si teď hověl můj ex-přítel a konečně odstranila jeho jméno z kolonky vlastníků bytu. Teď už byt patřil jen mně a on si bude muset jít velmi rychle hledat nové bydlení. 

Telefon jsem opět hodila vedle sebe na postel a koukala do stropu. Po tvářích mi stále tekly slzy, které mě nakonec vyčerpáním uspaly. 

...

Bylo už pozdě v noci, když jsem na sebe hodila krátké šaty, kvůli stále horkému letnímu vzduchu, a s kabelkou vyrazila do řeckých ulic. Vytáhla jsem si papírovou mapu ostrova a vyhledala jsem si cestu do nejbližší restaurace. Stále jsem to tu neznala a bez map bych byla naprosto ztracená. 

Prošla jsem rušnou ulicí a sledovala, kam mě táhne mapa. Blížila se půlnoc, ale tohle město přímo žilo. Nikdo nešel spát a všichni si užívali nočního života, jako by to byl jejich poslední. 

Červený puntík na mapě mi ohlásil cíl a přede mnou se objevila krásně vypadající restaurace. Uvnitř byly ještě nějaká místa, proto jsem se rozhodla, že si sem na chvilku sednu. Objednala jsem si koktejl s názvem Blue Hawaii a po chvíli se u mě opět objevil barman, který už nesl mojí objednávku. 

Sledovala jsem lidi okolo a popíjela můj drink. Byly tu lidé snad z každého koutu světa. Lišili se stylem oblékání, tvarem obličeje, barvou pleti, či jen stylem mluvy. Někteří na sebe něco pokřikovali nejspíš v řečtině, jiní si potichu šeptali francouzsky. Párkrát jsem zaslechla i nějaké turisty mluvit česky. 

Naproti restauraci byl stánek s hodinkami a jinými šperky. Lidé se tam zastavovali převážně, aby se podívali na všechny ty kousky. Jen málokdy odtamtud odešel někdo s krabičkou nějakého šperku s sebou. Podívala jsem se ke vchodu do obchůdku zrovna v tu chvíli, kdy někdo vycházel s krabičkou. Zaměřila jsem na ně zrak.

 Nebyla to jedna osoba, bylo jich víc. Všechno to byli muži. Vypadali opravdu bohatě. Na sobě měli každý nějaké zlaté hodinky a zlaté šperky. Někteří byli i tmavší pleti, byli docela mladí a na sobě měli bílé košile a černé kalhoty.

Okolo nich bylo pár mužů, kteří sice šli s nimi, ale chovali se, jako by k nim ani nepatřili. Lišili se od nich tím, že měli na sobě dlouhé košile až ke kotníkům a hlavu měli zakrytou šátkem. Látka jim zakrývala i skoro celý obličej.  Museli být nejspíš odněkud z Arabského poloostrova, kde se tohle oblečení nosí. 

Všichni na někoho čekali. Stáli před obchodem a o něčem se bavili. Zaujali mě natolik, že jsem na ně nepřestávala zírat. Z obchodu vyšel nejspíš už poslední z nich, na kterého pravděpodobně čekali. Mužům zakrytým šátky podal nějakou bílou taštičku, kterou si z obchodu přinesl a oni jeho tašku přijali s nenápadnou poklonou, která mi ale neunikla. Dále už si všímali svého, ale jako by stále kontrolovali okolí. Vypadali i trochu jako nějaká jeho ochranka. 

Mračila jsem se jejich směrem a snažila jsem se přijít na kloub tomu, kdo je tohle zač. Ten muž, co jim podal taštičku byl ze všech nejhezčí. Byl starší, než ti první muži v bílých košilích a černých kalhotách, ne ale o moc. Na hlavě měl obmotaný šátek, ale nepřesahoval mu do obličeje. Jeho lehce snědá pleť se leskla v záři měsíce a jeho černé oči zářily a zabodávaly se do mých. 

Počkat, cože ?!? několikrát jsem prudce zamrkala a v krku mi zaskočil zbytek drinku. Opravdu se na mě koukal. Vystrašeně jsem se začala koukat všude možně, jen ne na něj. Neměla jsem tušení jak dlouho jsem byla v tom transu, aniž bych si uvědomovala, že na sebe koukáme. 

Stydlivě jsem se na něj opět podívala v domnění, že už bude pryč, jenže opak byl pravdou. Jeho černé oči mě stále sledovaly a celou si mě s neskrývaným zájmem prohlížel. Jakmile zjistil, že jsem se na něj opět podívala, rozzářil se mu na tváři ten nejkrásnější úsměv. Jeho rovné bílé zuby svítily na dálku. Do tváří se mi vlila horkost, ale překonala jsem strach a maličký úsměv mu vrátila. 

Jeho kamarádi už se měli na odchodu, on se na mě ale ještě jednou otočil a mrkl na mě, jako kdyby mi snad dával nějaké znamení. Společně se se všemi vydal pryč a jeho "ochranka" (budeme jim tak říkat, protože se chovali opravdu zvláštně), se rozešla za nimi. 

Sledovala jsem je do té doby, než se poslední z nich ztratil v davu. S povzdychem jsem se opět vrátila ke své skleničce. Dopila jsem poslední zbytek, zaplatila a s mapou v ruce jsem pomalu odešla k hotelu. 

Hotel jsem přeci jen našla. Uvnitř svítila jen slabá světla a recepce už byla prázdná. Výtahem jsem vyjela do mého pokoje a shodila ze sebe všechny věci. Rychle jsem se osprchovala a na chvíli si sedla na balkon. 

Otevřela jsem telefon, ale rychle ho zase zavřela. Zamykací obrazovka byla plná zmeškaných hovorů a zpráv od Erika. Při tom pohledu se mi nahrnuly slzy do očí, ale ihned jsem je zahnala zpět. Nebudu brečet kvůli někomu, kdo si to nezaslouží. Dokonce se mi i podařilo dnes na něj na chvíli zapomenout, než se sám zase připomněl.

Zrak jsem obrátila zpět na výhled na ostrov plný světel a diskoték. Jsem tu, abych se zbavila špatných vzpomínek a vyčistila si mysl. Telefon jsem vypnula a zavřela ho do šuplíku. Cítila jsem se opět lépe, ale už jsem byla tak moc unavená ze dneška, že jsem se natáhla na postel a do chvíle usnula.

...