Sapphire Palace

ZLO SCHOVANÉ ZA LUXUSEM

Projeli jsme město a před námi se ocitla obrovská zlatá brána. Kolem nás už nejely žádný auta zbytku lidí, co s námi byli v letadle, ale byli jsme tu jen my. Brána se začala otevírat a mně se začal také otevírat úplně jiný svět. Když se brána otevřela dokořán, dokázala jsem na to všechno jen zírat s otevřenou pusou. Okolo mě se to všechno topilo v luxusu. Kolem nás byly gigantické záhony plné květin všech barev. Mezi nimi se proplétaly drobné cestičky a před branou vedla větší cesta pro jízdu autem. Cesta končila na obrovským kulatým placem, kde stály všemožné luxusní vozy a vedle nich byl vjezd do tunelu, který vypadal, že tam nejspíš bude další obrovská garáž. Uprostřed kulatého placu stála osvětlená fontána a za ní byly obrovské schody, které vedly k tomu největšímu úkazu. Přede mnou stál snad ten nejluxusnější dům, který jsem kdy viděla. Nebyl to dům, byl to zámek. Nebo něco jako zámek a zároveň masivní budova, ze které vyrůstal obrovský prosklený mrakodrap. Ta luxusní stavba se vypínala skoro až do oblak.

Nicholase pohled se na mě v tu chvíli upoutal a maličko se usmál.

,, Už je to docela doba, co tu byl někdo, kdo to tu nezná." ,, A je to pro mě vždycky překvapující, jak jsou z toho lidé ohromení. " ,, Už jsem si na toto místo zvykl tolik, že mě tu nic neohromuje." stále překvapená jsem se na něj otočila. 

,, Ty tu opravdu bydlíš?"  vykoktala jsem ze sebe.

,, Už to tak bude. " usmál se na mě.

,, Vítej doma, Karin." párkrát jsem zamrkala a potom se nenápadně štípla do stehna jestli se to opravdu děje. Nic dalšího jsem ze sebe už vydat nedokázala. Pohled jsem stočila zpět na tu krásu a luxus a Nicholas se s autem rozjel dovnitř. Před domem stál nějaký muž. Dá se tomu vůbec říkat dům? Nicholas zaparkoval auto před toho muže a vypnul motor. Muž mi otevřel dveře auta a nabídl mi ruku, aby mi pomohl vylézt. Teď jsem se tu v mých šatech za pár korun cítila trochu nepříjemně. Nicholas za námi došel a opět mi nabídl rámě. Muž mě pustil a nám oběma se poklonil. Nicholas mu předal klíče a muž si sedl místo něj do auta. Auto odvezl do tunelu, který jak jsem uhodla, byla cesta do garáže. Když jsme oba vystoupali schody do budovy, všimla jsem si, že bránou projíždí bílý vůz značky Maserati. Už jsem se ale nestihla podívat, kdo z auta vystupuje, jelikož Nicholas dál pokračoval v chůzi.

Došli jsme až k masivním dveřím, které nám nějací další muži otevřeli. Žádný z nich se přitom nezapomněl poklonit. Nicholas přitom jejich poklony úplně ignoroval, jako kdyby to bylo naprosto normální. Něco mi tu nejspíš uniká.

Ocitli jsme se v klimatizované místnosti a já si až teď uvědomila, jaké je venku teplo. Společně jsme kráčeli obrovskou halou. Rozhlížela jsem se do všech stran. Uvnitř to bylo snad ještě víc luxusní, než venku. Došli jsme k obrovskému výtahu a nastoupili dovnitř. Naše ruce se pustily a Nicholas zmáčkl tlačítko patra 41. Sledovala jsem celkem 42 tlačítek na patra nahoře a 4 tlačítka na patra pozemní. Jeli jsme do předposledního patra. Výtah se rozjel a po chvilce se zeď výtahu změnila pouze na sklo. Sledovala jsem, jak se okolo rozprostírá výhled na celé město. Výtah se po chvilce zastavil a nade dveřmi se rozsvítilo číslo 41. Nicholas z kapsy vytáhl nějakou kartu a přiložil ji na skener. Nade dveřmi se rozsvítilo zelené světýlko a dveře se otevřely. Vyšla jsem z výtahu a ocitla se v bytě?!? Tohle celé patro je jeden byt? Nacházíme se právě v luxusním penthousu? Pane bože. Cítila jsem za sebou pohyb, když i Nicholas vystoupil z výtahu. Ten se za námi zavřel a nejspíš sjel zase dolů.

Otočila jsem se na Nicholase. On si mě prohlížel. 

,, To je to tak zlý?" řekl s předstíraným smutkem když jsem na něj stále jen zděšeně zírala. Na tváři mu ale stále hrál úsměv.

,, Tady bydlíš?" 

,, Teď už tu bydlíš i ty."  

,, Počkat, já bydlím s tebou?" proč jsem si sakra myslela, že dostanu vlastní pokoj?

,, No, nejspíš si nepochopila, že lidé někoho neunesou jenom proto, aby mu potom dali vlastní pokoj a nevšímali si jich. " ironicky se zasmál, obešel mě a rozešel se někam pryč. 

,, Tak mi sakra řekni, proč jsem tady?" křičela jsem přes celý byt a hnala se za ním. Našla jsem ho v kuchyni, kde si zrovna naléval sklenku vody. 

,, To snad není tvoje věc." řekl to až s ledovým klidem a dál se o mě nezajímal. Ve mně ale pěnil vztek. 

,, Že to není moje věc?",, Já kvůli tobě trčím na druhé straně světa. ",, Na co ti tu jsem?" zakřičela jsem a při tom do něj co největší silou strčila. To jsem ale dělat neměla, jelikož on byl v tu chvíli u mě. Přišpendlil mě na ledničku a jeho obrovská postava mě celou zakryla. Musela jsem zvednout hlavu, abych na něj viděla, jak byl vysoký. Nemohla jsem se vůbec bránit, jelikož mi ruce jednou rukou držel nad hlavou a druhou mě přidržoval za pas, abych nemohla utéct. 

,, Chceš to tolik vědět?" ,, Fajn. " ,, Jsi tu, protože ses mi zalíbila tu noc, kdy si seděla v tom baru." ,, Jsi moje osobní děvka, Karin." ,,A když já něco chci, tak to vždycky dostanu, rozumíš?" jeho stisk na mých rukou povolil a on se beze slova rozešel pryč. Já se jen se slzami v očích sesunula k zemi. Potom už jsem se schoulená na zemi naplno rozbrečela. Seděla jsem tam jako hromádka neštěstí a slané slzy mi stékaly na mé šaty.

Byla jsem hloupá, když jsem si myslela, že jsem tu z nějakého jiného důvodu. Měla jsem vědět, že když mi řekl, že mě nikam neprodá jako děvku, že to neznamená, že nebudu muset být jeho osobní děvka. Byla jsem tak hloupá, že jsem mu začínala věřit. Byla jsem tak hloupá, že jsem nedokázala utéct, než bylo pozdě. Byla jsem tak hloupá, když jsem nezavolala mojí nejlepší kamarádce o tom, co se děje. Ale největší chybou bylo, že jsem si tu noc, kdy jsem si ještě šťastně nesla sušenky do mého hotelového pokoje, nerozsvítila to světlo na chodbě a narazila jsem přímo do něho. 

...