Sapphire Palace

PŘÍLIŠ MNOHO NESROVNALOSTÍ

,, Ty jsi se snad úplně zbláznila?" začal vztekle nadávat.

,, Snad jsi si nemyslela, že se ti povede jen tak zdrhnout." 

,, Jsi ozbrojený? " zašeptala jsem stále se chvějícím hlasem, i když jsem odpověď na mojí otázku sama znala. On se nad tím na chvíli zarazil a já si všimla, jak z něj vyprchal vztek. Teď mě jen beze slova pozoroval.

,, Všichni jsme tu ozbrojení, zlato." po chvilce odvětil. Srdce mi vynechalo úder. Kam jsem se to sakra dostala? Vždyť oni mě opravdu zabijí. Když jsem si všimla jeho pohybu, kterým se ke mně sehnul, prudce jsem se začala plazit od něj pryč. On ale natáhl ruku a za nohu si mě zase přitáhl k sobě. Nebrečela jsem. Tentokrát ne. V očích se mi ale zračila obrovská hrůza a strach. Celá klepající jsem se choulila přímo u něj a z úst mi přitom vyklouzla moje jediná prosba.

,, Nezabíjej mě, prosím."  ,, Ne teď. "

,, Jestli jsi mě v autě neslyšela, tak ti to znovu zopakuju. " ozval se jeho náhle hrubý hlas.

,, Nedovolím, aby na tebe kdokoli jen vztáhl ruku." ,, Nic se ti nestane, ano?" lehce mě pohladil po vlasech, jako bych byla malá holka. Se stále ještě sklopenýma očima jsem přikývla.

Když jsem se dostatečně uklidnila a on se ujistil, že už se neklepu, vytáhl mě do vzduchu a přehodil si mě přes rameno jako pytel brambor. Hlavou jsem bezmocně visela dolů a nohama jsem kopala všude okolo sebe. V tu chvíli se mi ale až nebezpečně moc vyhrnuly mé poměrně krátké šaty. A on si toho samozřejmě musel všimnout. 

Slyšela jsem jen tiché uchechtnutí a potom někoho zavolal. Slyšela jsem rychlé kroky naším směrem a potom někoho, kdo si sundává nějakou koženou bundu. Ta mi po chvilce přistála na odhaleným zadku. 

Když odcházel, všimla jsem si jeho blonďatých vlasů. To musel být ten jeho kamarád, který na mě koukal před hotelem, když jsem seděla v tom autě. 

,, Jako vážně?" ,, Já umím chodit i sama." začala jsem ihned odporovat.

,,To je možné, ale po tom divadle, co jsi nám tu předvedla, už si tě radši ohlídám." ozvala se jeho odpověď, než se i se mnou přehozenou přes rameno vydal pryč.

...

Ten blbec mě opravdu přehozenou přes jeho rameno táhl celou letištní halou. Všechny pohledy cizích lidí byly zaměřené na nás. Muži na nás hleděli se smíchem v očích, překvapené maminky zakrývaly svým dětem oči a některé mladé dívky na nás dokonce hleděly s chtíčem. Konkrétněji si tedy nejspíš sebe představovaly na mém místě. Jen kdyby věděli, že jsou právě svědky únosu. 

Po asi pěti minutách, co jsem se modlila, abychom už byli pryč, můj únosce konečně zatočil do chodby ,,pouze pro VIP,, a my se konečně ocitli mimo společnost. Prohlížela jsem si místnost, kde se mezi sebou bavili muži, kteří jeli s námi a kteří byli také součástí tohohle blázince. Když zaregistrovali náš příchod, celá místnost ztichla. Někteří se dokonce lehce poklonili mému únosci. Co to jako má znamenat? Proč se všichni v naší přítomnosti chovají tak divně? řekla jsem si v duchu.

Po chvilce dorazil i ten blonďák ještě s nějakým mužem. Cítila jsem se tu divně, když jsem tu byla jediná žena. Naštěstí mě můj únosce konečně sundal dolů a já si sedla na volnou pohovku. Na klíně jsem stále měla tu koženou bundu toho blonďáka. Můj únosce se o něčem bavil s tím blonďatým a byl přitom otočený mně zády. Sledovala jsem je, když se najednou něčemu oba zasmáli a blonďáka pohled se otočil mým směrem. Okamžitě jsem se koukla jinam. V uších mi ale stále zněl ten krásný smích mého únosce. Já jsem blbá. Proč sakra myslím na takové kraviny. Ne, jeho smích není hezký a nikdy nebude.

Neseděla jsem tu ani pět minut a už jsme se museli přesunout do letadla. Šla jsem pár kroků napřed, jelikož jsem nechtěla zase skončit na jeho rameni jako předtím. Na zádech jsem ale stále cítila pohled, který stoprocentně patřil právě jemu. Nechal mě jít samotnou jenom protože věděl, že odsud zdrhnout nedokážu. A já to věděla taky. Tohle se mi teda nepovedlo.

Před vstupem do letadla nás přivítala krásná letuška a já si všimla, že jsme tu zůstali jen pár lidí. Ostatní zabočili do jiného tunelu a mířili nejspíš k jinému letadlu. Až teď jsem si uvědomila, že tohle je soukromý tryskáč a ne dopravní letadlo. Všichni, kdo tu jsou, nás moc dobře znají. Moje srdce začalo bít až příliš rychle, když jsem udělala první krok na palubu letounu. 

Usadila jsem se na jedno ze sedadel a nervózně jsem se koukla z okna. Vedle nás byly další dva letouny. Byly trochu větší než náš a všimla jsem si, že do nich nastupují ti muži, kteří se od nás oddělili. Po chvilce jedno z nich nastartovalo motor a vydalo se na rozjezdovou dráhu. Zatočilo doprava a potom už jsem ho neviděla, jelikož zajel za budovu. Netrvalo ale dlouho a všimla jsem si ho ve vzduchu. Chvilku šteloval směr a potom už zmizel za mraky. 

My jsem se po chvilce také začali rozjíždět. Když jsme odjížděli, zbývající letoun už startoval také a řadil se za nás. Jeli jsme chvilku rovně a potom zatočili doleva. Počkat. DOLEVA? Proč my jedeme jiným směrem, než letadlo před námi? Byla jsem zmatená, ale to už jsme byli na vzletové dráze. Letadlo začalo nabírat rychlosti a začalo se odlepovat od země. Prudce letělo vzhůru a já se pevně držela sedadla. Moje otázky jako kdyby zůstaly tam dole na zemi. Teď jsem si uvědomila jedinou věc. Unesli mě a já letím neznámo kam. Už není cesty k útěku. 

...