Sapphire Palace

NEBE NA ZEMI

Stále překvapená jeho plány jsem se rozeběhla do mé šatny. Zůstala jsem stát před vším tím oblečením, které mi Nicholas i přes mé protesty nakoupil, a netušila jsem, co si vzít na sebe.

Bylo tu nespočet šatů všech barev. Trvalo mi docela dlouho se mezi vším tím luxusem rozhodnout, ale nakonec jsem zvolila dlouhé šaty pomněnkově modré barvy. Šaty zdobily rukávy až k zemi, kde splývaly s volnou sukní. Celé šaty navíc zdobilo nespočet malých, drahých kamenů. Odhadovala jsem, že se jedná o safír. V šatně se nacházela i obrovská šperkovnice. Neuniklo mi, že mezi těmi desítkami šperků převažují právě šperky se safíry. Tento nádherný, modrý kámen se dokonce nacházel i na několika lodičkách, ale nakonec jsem zvolila jen klasické bílé. 

Někdo zaklepal na dveře a po chvilce se ve dveřích objevil Nicholas. Neskutečně mu to slušelo. Na sobě měl černou košili, kterou nechal u krku rozepnutou, na bocích mu seděly tmavé oblekové kalhoty a v jedné ruce držel černé sako. Na levém zápěstí měl navíc připnuté stříbrné hodinky doplněné několika menšími safíry. Milovala jsem, když muži nosili hodinky. Bylo to na nich šíleně atraktivní. Ještě víc jsem ale milovala, když jim kolem krku visel nějaký slabý řetízek. Jenom takový slaboučký, primitivní. Přesně takový, jaký se právě teď houpal Nicholasovi kolem krku, když se sklonil, a pomohl mi se dostat do mých podpatků. Zadržela jsem dech, když se zvedl a z mé ruky si převzal safírový náhrdelník, který jsem doteď svírala v ruce, obešel mě a připnul mi ho kolem krku. Jeho prsty se jen jemně dotkly mé rozpálené kůže, náhle se ale zase vzdálil. 

,,Můžeme vyrazit." ozval se jeho chraplavý hlas. Jen jsem přikývla a nechala se za ruku vést.

Společně jsme výtahem v tichosti sjeli až do přízemí a venku na nás už čekal nablýskaný černý Cadillac Escalade. Překvapilo mě, že dnes Nicholas nezvolil nějaký sporťák, jak má ve zvyku. Usedla jsem do kožených sedaček spolujezdce a Nicholas na místo řidiče. Zlatá brána se před námi otevřela a vůz se rozjel. Nicholas ale zatočil doleva, pryč z města. Zářící město se za námi začalo vzdalovat a okolních domů začalo cestou rapidně ubývat, až jsme se ocitli naprosto mimo civilizaci.

,,Kam to jedeme?" tázavě jsem se otočila na Nicholase.

,,Na místo, kam jsem tě chtěl vzít už dávno." řekl Nick a věnoval mi letmý pohled.

...

Jeli jsme zhruba 30 minut. Po celou dobu jízdy bylo v autě ticho. Pouze slabá hudba se linula z menšího rádia na palubní desce. Za celou dobu jsme neminuli jedinou stavbu, nebo jen slabý náznak civilizace. Jeli jsme po dlouhé rovinné silnici a okolo nebylo nic víc, než jen pár osamocených palem. 

Vůz konečně zastavil. Rozhlédla jsem se z okýnka a brada mi v tu chvíli užasle spadla. Před námi se nacházela obrovská poušť. Nikdy jsem nečekala, že budu takhle užasle hledět na poušť?! Ale bylo tomu tak. Ten výhled byl neuvěřitelný. Zatím jsem totiž nikdy neměla možnost spatřit nějakou poušť na vlastní oči. 

Nicholas obešel vůz a pomohl mi ven. Protáhla jsem si v rychlosti tělo po dlouhé cestě a svůj pohled stočila na tu nádheru. Udělala jsem pár kroků vpřed a sundala si podpatky. Když mi mezi prsty projely první zrníčka písku, nadšeně jsem vydechla. Nebyl to klasický písek, co je na plážích. Tento byl jemný a strašně příjemný. Stála přede mnou masivní plocha plná písku, která stoupala do nespočtu písečných dun. Chvíli jsem jen pozorovala tu nádheru, když jsem to zahlédla. Za jednou z dun se do vzduchu něco vypínalo. Byla to věžička. Byla to nějaká stavba, ale přes tu dunu jsem nic jiného, než lesklou věžičku, neviděla. Překvapeně jsem to ukázala Nicholasovi, který se jen usmál. V očích měl přitom neskutečnou radost. 

Vedle našeho vozu se nacházel malý dřevěný domek. Nicholas k němu došel a zatáhl za kliku. Dveře domku povolily a Nicholas vešel dovnitř. Pospíchala jsem za ním. Nakoukla jsem dovnitř a opět překvapeně vydechla. Uvnitř se nacházely dvě čtyřkolky. Jedna byla pro dvě osoby a druhá jen pro jednoho. Bylo viditelné, že ta pro jednu osobu je využívána více. 

,,To je tvoje?" zeptala jsem se mezitím, co Nicholas z kapsy vytáhl klíčky a přikývl. Čtyřkolku pro dvě osoby nastartoval a vyjel s ní před domek. Vystoupil a pomohl mi nasednout. S těmi podpatky jsem to trochu nevypočítala, takže jsem si je stále držíc v ruce položila na podlahu čtyřkolky. Nicholas nasedl na místo řidiče. Všimla jsem si, že dveře domku nechal pootevřené. 

,,Ty to nezamykáš? Nebojíš se třeba, že ti to někdo ukradne?" zeptala jsem se nechápavě. 

,,Nemám důvod se bát. Sem nikdo, kdo má svůj život aspoň trochu rád, nevkročí." mrkl na mě Nicholas a podal mi lyžařské brýle. Nechápavě jsem se na něj podívala.

,,Věř mi, budou se ti hodit. Písek v očích opravdu není nic příjemného." usmál se na mě. Nasadila jsem si brýle a sledovala Nicholase, který si nasazoval své brýle. 

,,Můžeme?" zeptal se. Jen jsem s úsměvem přikývla. Čtyřkolka se rozjela do pouště a já nadšeně vypískla. Nickovi se na tváři okamžitě objevil úsměv od ucha k uchu.

Projížděli jsme pouští já se neustále rozhlížela okolo. Všude byl jen písek a prázdno. Přesto mě na tomhle místě něco neskutečně lákalo. Přejeli jsme přes jednu písečnou dunu a míjeli několik pískovcových skal, které se za dunou vynořily. Projeli jsme dlouhý, přírodní tunel, který se stáčel do všemožných vlnek a zářil barvami v odstínu žluté a oranžové a ze zdí se sypala malá zrníčka písku. Kde jediné světlo prosvítalo otvory ve stopech a paprsky slunce osvětlovali písečnou cestu, která vedla dál a dál. Bylo tu vidět, že tudy Nicholas jel už několikrát. V písku zůstaly slabé stopy kol ze čtyřkolky, které vítr díky pevným zdem nedokázal rozfoukat. 

Vyjeli jsme ze zlatavého písečného tunelu, když se najednou před námi začal otevírat úplně jiný svět.  Poušť začala pomaloučku ustupovat a stáčela se do všech stran. Před námi se začala objevovat silnice. Poslední zrníčka písku ležela na počátku asfaltu a postupně ubývala, až byla silnice úplně čistá. Úžasem jsem vydechla, jakmile jsem zahlédla tu nádheru schovanou bezpečně za skalami. Přímo před námi se rozprostíralo obrovské město. Přímo na konci prázdné pouště bylo ukryté celé město. Bylo to neuvěřitelné. Nacházelo se tu nespočet domů, chrám, drahé obchody, menší nemocnice a spousta obrovských, dechberoucích staveb. Bylo to normální město se vším potřebným. Překvapilo mě, jak tu všechno čišelo luxusem, bohatstvím, ale i neuvěřitelně příjemnou náladou, která se vinula až k nám. Bylo to přesně místo, které vyzařovalo úplně stejnou energii jako měl sám Nicholas.

Lidé se začali scházet na začátku města a nadšeně mávali Nicholasovi, který jim několikrát zamával s úsměvem zpět. Nicholas vystoupil ze čtyřkolky a pomohl vystoupit ven i mě. Pohlédla jsem zpět na město. Z celého obrovského města jsem byla opravdu uchvácená. Tolik krásy a lásky na jednom místě jsem ještě nikdy neviděla. Brada mi překvapením spadla skoro až k zemi, když k Nicholasovi přicupitala malá postarší žena, políbila mu ruku a radostně řekla :

,,Vítejte doma, náš králi."