LIKE WE ARE SEVENTEEN AGAIN ✔

XVIII.

Sledovala jsem rozmazaný obraz přírody za oknem a přemýšlela. Byly to mé druhé Vánoce ve firmě a až teď jsem si dovolila se utrhnout a na chvíli se vydat domů. Od loňského léta, kdy se konala ta událost, na kterou se snažím poslední rok a půl usilovně nemyslet, jsem se v podstatě nezastavila. Pracovala jsem ve dne i přes noc, což mě taky dovedlo k hned dvěma povýšením. Dnes mám pod sebou vlastní asistentku a svými krátkými články přispívám do magazínu, což je vážně velká věc. Mezitím jsem si dopřála jen jedno krátké volno, když jsem se s Leylou a její sestrou vydala na Bali a nakonec jsem strávila i víkend v Edinburgu, kde se konala Connorova s Alexeje svatba. Stále nemůžu uvěřit, že se vzali. Connor mi dodnes tvrdí, že za to v podstatě můžu já a náš hrozný zážitek na TÉ svatbě, který mu pomohl si uvědomit, že nic podobného už prožívat nechce a že Alexej je tan, se kterým chce strávit zbytek života. Já si ale stejně myslím, že prstýnek měl koupený už dávno předtím a jen čekal na správný okamžik. 

Vlak sebou mírně trhl, jak lehce přibrzdil a brzy se místo lesů za okny objevily domy a siluety města. Schovala jsem svůj počítač, na kterém jsem si myslela, že napíšu alespoň část článku, co mám do týdne odevzdat, a místo toho jsem celou cestu zamyšleně civěla z okna, a popadla jsem i svůj kufr, který poslušně čekal mně u nohou. Brzy jsme dorazily na nádraží a rychlost se za doprovodu nepříjemného pískotu snížila na nulu. Konečně jsem vylezla z vlaku na nádraží a mohla se nadechnout ledového vzduchu a vůně domova. 

Přesně jak slíbila, máma s tátou na mě čekali na parkovišti a aniž bych se k nim rozešla, už roztahovali paže k objetí. Natiskla jsem se k nim, jako bychom se neviděli celou věčnost, protože tak mi to připadalo. V létě mě sice navštívili, ale jinak jsem víc než krátké hovory nestíhala. ,,Tak moc jsi nám chyběla." Vydechne mi máma do vlasů a pak si mě odtáhne na délku svých paží, aby si mě mohla prohlédnout. Kromě pár nových tetování a o pět centimetrů kratších vlasů se nic moc nezměnilo. Navíc jsem byla celá utopená ve svém kabátu a vytahané mikině. 

,,Jaká byla cesta? Máš hlad? Máma ti udělala tvé oblíbené těstoviny." Pod trochu větším strništěm, než jsem byla zvyklá, se na mě táta pousmál a už mi bral tašky z ruky. Pomohl mi s věcmi do auta a nakonec jsme se naložili i my. ,,Sebastián se na tebe už těší." Dodá nadšeně z místa pro spolujezdce, načež máma radostně přitaká.

,,Sebas-" Zarazím se, než mi to docvakne. Jejich nové štěně. Úplně se mi to vypařilo. ,,Taky se na něj těším. Doufám, že je stejně roztomilý jako na fotkách." Pousměju se. 

,,Ještě roztomilejší." Zasní se mamka. ,,A málem bych zapomněla. Víš koho jsem potkala ve městě? Pamatuješ si na Kylee? Chodívaly jste spolu do školy. Jednu dobu jste byly nerozlučné." Vyhrkne a v tu chvíli se mi zastaví srdce. Její jméno jsem neslyšela už měsíce. Vlastně jsem se snažila na ní myslet co nejmíň a konverzovat o ní se svými rodiči to úplně nesplňovalo. ,,Vypadala moc dobře. A ptala se na tebe." Významně na mě pohlédne do zpětného zrcátka.

,,Neříkala si jí, že mám přijet, že ne?" Narazit na ní omylem v supermarketu nebo u kostelu při vánoční bohoslužbě nebylo zrovna něco, co bych si vysnila. 

,,Neměla jsem?" Jakmile si všimnu mámina provinilého výrazu, je mi hned jasné, že řekla. ,,Netušila jsem, že se už nepřátelíte. Pozvala jsem ji k nám na oběd, ale teď jsem ráda, že odmítla. Něco jste si udělaly?" Bylo toho moc. Po víc než roční pauze od ní byla tahle konverzace až moc dlouhá. Má hlava se opět zaplňovala její tváří a tou svatbou, až mě rozbolela. 

,,Jen se už nebavíme. Nemám zájem ji vidět." Pokrčím rameny a tím utnu konverzaci. Budu prostě doufat, že ona to cítí stejně a bude se mi vyhýbat stejně jako já jí. 

Doma mi táta pomohl s věcmi do mého starého pokoje, zatímco já se nechala oblizovat od malého labradora s roztomilým kukučem. Ten mě pronásledoval snad všude, i když jsem si jen vybalovala, seděl mi na posteli a sledoval každý můj pohyb, jako bych byla chodící tenisový míček. Dali jsme si s našima večeři a pak jsme se sklenkami vína sledovali vánoční pohádky, zatímco mi Sebastián žužlal rukáv mikiny, který si zřejmě spletl s dudlíkem. Spokojeně pochrupkával. 

,,Tak to tak vypadá, že si ho budeš muset vzít s sebou domů." Uchechtne se táta.

,,Nevěrník. Určitě u tebe bude i spát." Zakroutí se smíchem máma hlavou. 

,,Na to, abych ho odmítla, je až moc slaďoučký." Zažvatlám a snad po sté ho dnes podrbu za oušky. Hodinu na to už jsem se zachumlávala ve své staré posteli, když se pootevřely dveře a tenhle malý raubíř se posadil k mé posteli a začal naříkat. A tak se ocitl u mě pod dekou, kde se spokojeně celou noc roztahoval a kopal mě pravou zadní packou do břicha. Jeho spaní u mě si ale vyžádalo svou daň v podobě budíčku v sedm ráno, aby se mohl mladý pán vyčůrat. Znavená jsem si stihla jen opláchnout tvář. Nasoukala jsem se do tepláků a mikiny, přehodila přes to teplou zimní bundu a na hlavu jsem si narazila čepici, aby nikdo nepoznal, že mám svůj ranní rozcuch. S tím jsem vyšla před dům, kde jsem ho nechala pobíhat po trávníku a očůrávat vše, co mu přišlo pod nos. 

,,Sakra, nevěděla jsem, že na tebe vážně narazím." Ozve se za mými zády najednou. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, komu ten hlas patří. Vlastně jsem se ani otáčet nechtěla. Byla mou slabinou, takže mi bylo jasné, že stačí jeden pohled a veškerá má snaha zapomenout bude ta tam. 

Jsem zpátky!!! Rozhodla jsem se konečně tenhle příběh dopsat a jako omluvu, za tak dlouhou odmlku vám vydávám celý zbytek najednou. Doufám, že si tenhle konec užijete :))