LIKE WE ARE SEVENTEEN AGAIN ✔

XX.

,,Užila sis snídani?" Vyděsí mě mámin hlas, během toho, co se snažím co nejtišeji zavřít vchodové dveře, abych je nevzbudila. Očividně jsem se ale snažit nemusela. ,,S kým jsi byla?" Vyzvídala, jako by mi bylo zase sedmnáct a já se už po sté vykradla z domu za Kylee, abychom se mohly muchlovat na našem místě. 

,,S Kylee. Bylo to v pohodě." Pokrčím rameny, jako že mi na tom nesejde a vysvleču se jen do mikiny a kalhot, jelikož v domě je tak o dvacet stupňů více než venku. Nechala jsem ji za sebou a vydala jsem se do kuchyně pro trochu džusu, kde narazím na tátu, který se v klidu dojídal svou snídani. ,,Ahoj, tati." Líbnu ho na tvář a přejdu k ledničce. 

,,Takže jste si to vyříkaly?" Znovu se za mými zády objeví máma, jako nějaký duch. Ani jsem ji neslyšela přicházet. S leknutím položím džus na linku a trochu nevěřícně na ni pohlédnu.

,,Všechno je v pohodě." Falešně se usměju a dál se snažím ignorovat její zvědavé pohledy. Na pár vteřin se všichni odmlčeli. Dokud mi nepřistála ruka na rameni. 

,,Izzie, zlatíčko, co se děje? Poznám, když s tebou něco není v pořádku. Nám se můžeš svěřit, to přeci víš." Otočí si mě k sobě, aby mě objala a dala mi prostor si to promyslet. Oba na mě se zájmem hleděli a vážně čekali, že se podělím. A vlastně to nebyl tak špatný nápad. Celé to ráno mě tížilo. Nejen to, že jsem ji viděla, ale i to, jak upřímná ke mně konečně byla, jak vyrovnaná se svými city se zdála. Navíc je mámou, dost dobrou mámou a otevřeně mě miluje. Chce se mnou být. Po všech těch letech čekání a zlomených srdcí se mnou chce konečně být. A já se musím rozhodnout. Navíc Leyla a Connor jsou na Vánoce u rodin a nechci jim nic hned říkat, protože by určitě hned přijeli a nechci jim kazit svátky. 

,,Dobře, stejně je čas na to vám to říct." Vydechnu a pokynu mamce, aby se posadila k tátovi. I já se k nim posadím a nejistě si promnu dlaně. ,,Kylee není moje kamarádka. Teda chvíli byla. Narazila jsem na ní v knihovně, daly jsme se do řeči a než jsem se nadála, už jsme spolu trávily skoro každé odpoledne. Jenže místo kamarádství jsme spolu chodily." Odmlčím se, aby má slova stačili zpracovat. Oba působili trošku zaskočeně, ale nechali mě mluvit. Vlastně poslední dva roky střední jsme spolu střídavě byly a pak zas ne. Bála se o nás komukoliv říct a ani vy jste v té době nevěděli, že se mi líbí jen holky. Střídavě chodila se mnou a s různými kluky a dost mi ubližovala. Pak jsme se rozešly na dobro. Já se nakonec odstěhovala, začala dospívat a nakonec jsem i dospěla. Aspoň myslím." Uchechtnu se, abych odlehčila situaci. ,,Před víc jak rokem a půl se mi Kylee znovu ozvala, že mě chce vidět. Tam jsem poznala i jejího snoubence, co mě pozval na jejich svatbu a já vážně jela." Oba překvapeně pootevřou ústa, ale dál mě nechají mluvit. ,,Došlo mi tam ale, jak moc mi na ní ale pořád záleží a obě jsme tam udělaly nějaké hlouposti." Rozhodla jsem se před nimi vynechat to, že jsme se spolu vyspaly těsně před její svatbou, načež se pak stejně vdala a lhala svému snoubenci. ,,Nakonec si toho kluka ale vzala a já ji až do dneška zas neviděla. Dneska mi ale řekla, že se rozvedli, má s ním dítě a že mě miluje a chce to zkusit se mnou znovu. A já teď vážně nevím, co dělat, protože mi hodně ublížila a já se zařekla, že ji k sobě už nikdy nepustím." Vydechnu konečně poslední větu a pak se frustrovaně napiju svého džusu, který celou dobu stál poslušně přede mnou. 

,,To je teda něco." Uchechtne se táta a odstrčí talíř se zbytkem snídaně, aby si mohl promnout tvář. Máma se zdála ale klidná a jen na mě láskyplně hleděla. 

,,Nevypadáš překvapeně." Podotknu směrem k ní.

,,Izzie, my mámy poznáme, když naše děti někdo miluje. Už jen z toho, jak její oči zjihly, když jsem zmínila tvé jméno a jak o tobě mluvila. Bylo mi hned jasné, která bije. Proč myslíš, že jsem ji zvala na večeři?" Uchechtne se a natáhne se po mé dlani. ,,A ty ji taky pořád miluješ, že mám pravdu?" Významně na mě pohlédne. To upoutá i tátovu pozornost. Dlouze polknu, ačkoliv všichni víme, co odpovím.

,,Ovšemže. Už od prvního momentu. Jenže to někdy nestačí. Nechci, aby mi znovu ublížila. Nechci znovu cítit všechnu tu bolest." Zamlží se mi oči slzami a poraženecky sklopím zrak ke stolu. 

,,Jenže to je láska zlato. Čím víc to bolí, tím silnější je. Pokud chceš milovat a být milována, musí to bolet. Copak myslíš, že bychom si mi mámy pořizovaly děti, když víme, jak zlé na nás budou v pubertě a že nás jednou opustí? Ne, ale to prostě k lásce patří. Musíš se svým srdcem trochu riskovat." Chlácholí mě máma svými moudry, které najednou ale dávají tolik smysl. Vím, že má pravdu, ale celé mé tělo zaplavuje strach a nejistota. 

,,Navíc podle toho, co si nám řekla, to zní, že to má v hlavě vážně srovnané. Izzie, nemůžeme ti říct, co máš dělat, ani jak se rozhodnout. Je to přeci jen tvoje budoucnost. Ty musíš vědět, co cítíš a co chceš. Ať se ale rozhodneš jakkoliv, budeme tu pro tebe." Vezme táta do ruky mou druhou dlaň a oba na podporu jeho slov zesílí stisk. 

,,Vezmi si kolik času potřebuješ a promysli si to. Mezitím se pokusíme si užít svátky, dobře?" Pousměje se mamka a na důkaz svých slov ke mně přisune talíř s cukrovím.