LIKE WE ARE SEVENTEEN AGAIN ✔

XIX.

,,Netušila jsem, že na tebe vážně narazím. Sakra." Zaslechnu za svými zády, když sbírám odvahu se otočit. Trvá mi to pár sekund, ale nakonec to udělám. A přesně, co jsem očekávala, mě zasáhlo. Staré city, její krása i oči vpalující se do mých. Vypadala stejně jako když jsem ji viděla naposledy. Jen bez těch svatebních šatů. Taky byla zachumlaná v zimním kabátu a uši si zakrývala čepicí. I tak působila šíleně přitažlivě, což mě až mátlo. Byla jsem tak zaslepená tím, že ji konečně zase vidím, až jsem si toho skoro nevšimla. Když jsme ale po páté sjela zrakem k jejímu tělu, konečně mi došlo, že vedle ní stojí zaparkovaný kočárek. KOČÁREK! Předpokládám, že ale není jednou z těch, co by v něm po městě vozila svoje kočky nebo stařičké psy. To znamenalo, že v něm leží dítě. Její dítě. Její a Jakea.

,,Dobře, odcházím." Vydechnu prudce, až mi od úst jde pára a rozejdu se ke štěněti, které si se zájmem očichávalo keř u chodníku. 

,,Izzie, počkej prosím. Nejdu kolem jen tak náhodou, chci si promluvit. Myslela jsme si, že tě teda maximálně zahlédnu v okně nebo někde ve městě. Už tudy ale chodím týden a najednou tu jsi. Páni. Chci říct, nestalkuju tě, i když to tak zní, nevím ale, jak se k tobě jinak dostat. A tvá máma říkala, že přijedeš." Blábolila, přičemž jsem pořádně nestíhala pobírat význam jejich slov.

,,Nemám s tebou o čem mluvit. Musím tohohle prcka vzít do tepla a ty bys měla vzít toho svého domů k jeho tátovi. My dvě jsme skončily." Zněla jsem chladně, možná až moc, ale zasloužila si to. Nemohu povolit, aby se mi vrátila znovu do života. 

,,Chci si o tom promluvit. No tak, Izzie. Já vím, že mi nic nedlužíš, ale potřebuju, aby si slyšela, co ti chci říct. Prosím. Můžeme zajít na snídani a pak už mě nemusíš nikdy vidět. Slibuju." Stali jsme tam, já hledíc do země, ona na mě a Sebastián zmateně tikal po našich tvářích. Měla bych za ní okamžitě zabouchnout dveře a udělat za tím vším tlustou čáru, ale byla to ona. Vždycky to byla ona, pro koho jsem měla slabost a dělala jsem kvůli ní hloupá rozhodnutí. Jako třeba spát s nevěstou v předvečer její svatby. 

,,Máš hodinu. Skočím se převléknout, můžete počkat v předsíni." Udržovala jsem si odstup, proto jsem nechala jen pootevřené dveře a doufala, že dovnitř vejde ona a její dítě a ne nějaký lupič, kterému jsem to až příliš ulehčila. Psa jsem nechala u našich v ložnici, kde jsem jim i nechala vzkaz, aby věděli, co se mnou je. Pak jsem se skočila převléknout a vyčistit alespoň zuby. Vypadala jsem průměrně, ale pro ní jsem neměla důvod dělat víc. Nakonec jsem ji díky bohu našla uvnitř. Kočárek stál zaparkovaný u botníku, zatímco ona si mlčky prohlížela fotografie rodiny a mé malé verze visící v chodbě. ,,Můžeme?" Upozorním na sebe. Rychle odskočí od stěny a přikývne. Kráčely jsme mlčky, vyhýbala jsem se jejím pohledům i kočárku, protože to, co spalo uvnitř nebyla má starost. 

V kavárně, kam mě vzala na snídani, byl jen ještě jeden pár a mladík, co zřejmě pracoval se sluchátky v uších. Sedly jsme si do rohu, aby kočárek nikomu nepřekážel. Tiše jsem upíjela kávu, zatímco jsem hleděla zpříma do dřeva, ze kterého byl stůl vyrobený. Kylee zkontrolovala obsah kočárku, který stále spal, ačkoliv bylo jasné, že se brzy z toho náhlého návalu tepla probudí. 

,,Myslím, že ještě chvilku klidu máme." Konstatuje, když si sedá vedle mě, přičemž se omylem otře kolenem o mé, díky čemuž prudce ucuknu, což jí neujde a sepne rty do jedné rovné čáry. ,,S Jakem spolu už nejsme. Rozvedli jsme se krátce po svatbě. Nevydržela jsem to a na líbánkách jsem mu o nás řekla. O tom večeru před svatbou, o všem." Spustí, aniž by se nadechla, díky čemuž mě donutí se na ní konečně podívat. Neříkala to s lítostí, spíš chrlila fakta. Pootevřela jsem rty, abych jí na to něco řekla, ale nenechala mě. ,,Nemilovala jsem ho a byla jsem až moc zdrcená z toho, jak rychle jsi zmizela. Vzala jsem si ho, protože jsem byla těhotná. Vlastně kvůli tomu mě i požádal o ruku. Nebylo to z lásky, ale z povinnosti. To se přeci dělá. Párkrát se spolu vyspíte, holka otěhotní a tak se vezmete." Ironicky se pousměje, ale i tak mě nenechá ujmout se slova. ,,Tak moc jsem nechtěla s ním být. Obzvlášť když jsem se na tebe podívala a viděla, s jakou láskou ses na mě dívala. To, co mně se rozlévalo hrudí pokaždé, kdy jen někdo zmínil tvé jméno, se ti odráželo v očích, až mě to ničilo vidět. Věřila jsem, že naše dcera potřebuje úplnou rodinu. Jenže tu nikdy nemohla mít. Ne, dokud mé srdce prahne po tom tvém. Omlouvám se, že jsem ti to neřekla hned. Nevěděla jsem jak. Jakmile jsem si udělala první těhotenský test, myslela jsem jen na tebe. Jak moc jsem doufala, že si k sobě někdy najdeme cestu a teď už to nebude možné, protože mám dítě. Omlouvám se, že jsem tě tahala za nos, ublížila ti a donutila tě to celé podstupovat. Naprosto chápu, že už mě nechceš nikdy vidět a nic z toho ti tu neříkám proto, abych tě přesvědčila mi dát znovu šanci. Jen chci, abys věděla, proč jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla." Konečně se odmlčela a usrkla si své kávy.