Slunečnice |Stein27|

17.

"O měsíc později..."

Z pohledu Mari

Právě mám mít teď rehabilitaci a ano, stále jsem v nemocnici. Doufám že brzy budu moct chodit, jako dřív. Těším se, až si sama dojdu na záchod, běhat jako dřív, chodit pařit a žít, jako dřív. A ne být na vozíku... Ale už dělám pokroky, cítím konečně moje nohy. Mám z toho velkou radost, ale lepší by bylo, kdybych už chodila úplně po svých...

Mám po rehabilitaci, dneska jsem si prý vedla skvěle a to mě těší, zároveň mi to dělá i radost. Dneska mě pouští domů, nemůžu se dočkat. Těším se na svou vlastní postel, tady v nemocnici je opravdu příšerná, těším se, až si vlezu k mému stolu a budu zase kreslit a psát. A jak je na tom moje paměť? O trochu lepší, jen si nepamatuju poslední dva roky ještě. Jen si nepamatuju, proč se moje nejlepší kamarádka semnou nebaví, neodpovídá mi na zprávy a když ji volám, tak to hlásí, že je číslo nedostupné. Určitě jsme si něco udělali, jen nevím co a tak to zjistím. Rozhodla jsem se, že za ní zajdu.

_____________

Chvíli to trvalo mi dojít po berlích k ní, ale jsem u ní před dveřmi. Zvonila jsem, klepala jsem. Chvíli nikdo neotevíral, ale z dveří vyšel nějaký kluk "um dobrý den, je tu Sára Lesníková?" On kývl a šel pro ní, po chvilce vyšla Sára a za ní byl ten klučina "Sáro nemůžu se ti dovolat a nereagujes na zprávy, udělala jsem ti něco?" Sára chtěla něco říct, ale ten kluk ji něco šeptal do ucha "Pojď dál Mari" oba mi pomohli, protože jsem už nemohla jít na berlích. Klučina mě vzal do náruče a Sára mi vzala berle. On mě položil na gauč, on si sedl na křeslo proti mě a Sára vedle něj na křeslo. Berle mi položila vedle mě.
Klučina nám donesl pití a já Sára začala mluvit "co se ti stalo a ty si fakt nepamatuješ co se stalo mezi námi?" Já jen kývla hlavou že ne "srazilo mě silně auto a já se bouchla do hlavy, víc si nepamatuju a nepamatuju si poslední dva roky" bylo na ní vidět, že ji je to líto a že ji něco vrtá hlavou, jako kdyby si od dechla a tak mě objala "Sáro jestli se mezi námi něco stalo, tak se fakt omlouvám" ona nad tím mávla rukou a všichni jsme si normálně povídali. Klučina se mi představil, jmenuje se Calin. To jméno mi něco říká, ale neřešila jsem to. Po chvilce jsem se omluvila, že musím jít na toaletu. Když jsem si myla ruce, tak tu chvíli mi v hlavě proběhla vzpomínka.

"Flashback"

Po nějaké době Sára prolomila ticho, co tu bylo u jídla "Jaký je plán na dnešek?" Slova se ujmul Calin "No půjdeme na hotel a pak nevím" hned to se ozval Willy "pak bysme mohli do klubu, když hrajeme až zítra" všichni souhlasili až na Davida "Kluci jestli zítra nebudete vyspali a budete nalití, přísahám vám že vás za-" kluci mu skočili do řeči a hned ho doplnili "Zabiješ, my víme" všichni jsme se tomu zasmáli.

"Konec flashbacku"

Rychle jsem vypla vodu a šla za nimi, jim to říct, že jsem si na něco vzpomněla. Popadla jsem berle a šla za nima "už vím kdo jsi! Vzpomněla jsem si na něco" oba se na mě podívali "povídej" řekl Calin "byli tam nějaký lidi a Sára řekla, co budeme dělat a tys řekl, že půjdeme na hotel. Počkej tys ten slavnej zpěvák?" On kývl že ano a já si k nim zpátky sedla. Sára mi dovolila tu dnes přespat. Byl večer a já už ležela na rozloženém gauči. Chystala jsem se jít spát, jenže jsem furt přemýšlela. Po chvíli jsem upadla do říši snů. Bylo ráno a oba ještě spali, tak jsem ležela dál a čekala do té doby, než se onj dva probudí. Dělala jsem něco na mém telefonu a po chvíli mi přišla zpráva, tak jsem se podívala a uviděla jsem tam "27wolfenstein vám poslal/a zprávu".

Tato kapitola je nudná, ale v té příští, se máte na co těšit! <3