V poutech něhy - Yoonmin (18+)

3

Poznámka autora:
K této kapitole se nejvíc hodí cover knihy. ; )
_____________________

„Jimine?" ozval se mírně jeho hlas. Ne prosím! Zbledl jsem ještě víc a z očí mi začaly téct slzy. Rychle jsem si zacpal pusu, abych zabránil vyděšenému kníknutí. Začal jsem se klepat strachy ještě víc a vyděšeně jsem sledoval dveře od své kabinky.

„Jimine, jsi tady?" slyšel jsem klepání a postupné otevírání dveří od všech kabinek. Srdce mi strašně neklidně bušilo a vyděšeně jsem dýchal. Slyší to. Určitě to slyší!

Zkusil otevřít ty moje, ale byly zamčené. To ale udělalo hluk doprovázený mým tlumeným, víc než vyděšeným výkřikem. Přitiskl jsem si ruku k puse víc, ale už bylo pozdě. Ví, že jsem tady. Začal jsem tlumeně vyděšeně vzlykat a polylo mě horko. Klepal jsem se tak moc, až jsem botou omylem skoro neslyšně klepal o záchodové prkýnko. Byl to nepatrný zvuk, ale i ten mě děsil. Prozrazoval mě.

„Jimine, jsi to ty?" lehce zaklepal. Byl to velký rozdíl od toho bušení následovaný ostrým příkazem, abych otevřel, který se mi vybavilo spolu s ním z doby, kdy mě šikanoval na základce. Vyděšeně jsem zakňučel strachy. Vyrve dveře z pantů?

„Neboj se mě, nechci ti ublí-"

„Ko-kolik chceš? J-já-já ti dám v-v-vš-všechno-všechno, řekni si částku. Dá-dám ti ji. P-p-prosím!" začal jsem vyděšeně brečet, než jsem byl schopný to dokončit, „U-udělám ú-ú-úplně vš-š-šecbno! Prosím!" vyjekl jsem vyděšeně a zoufale, pozdě jsem si ale uvědomil svou chybu.

„Ne! N-ne, pro-promiň. P-prosím ne! Promiň m-mi to!" začal jsem ještě víc brečet a přitiskl se co nejdál od dveří ke stěně. Já ho přerušil! Zabije mě.

„Jimine, uklidni se, prosím." řekl klidně a vlídně. Vyděšeně a nahlas jsem dýchal a brečel dál. Ani trochu mě to neuklidnilo. Přesně tohle říkal i tehdy.

„Utekl jsi kvůli mě?"

A je to tady. Buď se mi vysměje nebo se sem začne dobývat. Podle jeho posledního chování spíš ta druhá možnost. To mě vyděsilo ještě víc a začal jsem brečet ještě víc a přitiskl jsem se víc ke zdi. Teď vyrve dveře a narve ho do mě. Slzy mi tekly po tvářích a já jsem nahlas vzlykal.

„Je mi to opravdu líto. Opravdu." řekl opět stejným vlídným tónem hlasu, když si asi moje "mlčení" vyložil jako souhlas.

„Je ti dobře? Učitelé říkali, že ti dneska bylo trochu špatně."

Mlčel jsem. Klepal jsem se strachy a brečel jsem dál. Už toho nech! Už ti na to neskočímm! Nesnaž se!

„Nemusíš se mě bát. Teď mi to asi nebudeš věřit, ale já ti neublížím. Choval jsem se strašně." pokračoval, když mohl slyšet jen můj zneklidněný a hlasitý dech. Zneklidněný je ale asi slabý slovo.

„Můžeš mi, prosím, otevřít?" znovu lehce zaklepal a já sebou trhl a vyděšeně jsem vyjekl. Je to otázka nebo příkaz? Příkaz? Víc než pravděpodobně. Kňučel jsem strachem zkomolené prosby, ale natáhl jsem se a roztřesenou rukou jsem odemčel. Rychle jsem se ale stáhl opět na prkýnko záchodu a přitiskl se ke zdi co nejdál od něj, když pomalu a až opatrně otevřel. Sáhl jsem si do kapsy mikiny a hodil mu k nohám peněženku. Odepl jsem si rychle chytré hodinky a ty brzy taky skončily u jeho nohou.